Abolice, Amnestie.

(ab. = abolice, ag. = agraciace, am. = amnestie, m. = milost).
Ab., ag. a am. jsou výronem práva udíleti m. ve věcech trestních. Jejich přímým účelem a výsledkem je odstranění následků, které stíhají vinníka podle ustanovení trestního práva. Věcný rozdíl mezi jednotlivými těmito akty m-i jeví se v jejich rozsahu, účincích a účelu a závisí namnoze na historickém vývoji a positivním právu. Ag. a ab. jsou opatření individuální, týkající se vždy určité osoby neb určitých osob, jmenovitě uvedených, am. naproti tomu je opatření všeobecné, objektivní, týkající se individuelně neurčitých pachatelů trestných činů určitého druhu.
Individuální akty m-i spočívají buď v ag., t. j. prominutí nebo zmírnění pravoplatně uloženého trestu neb i právních následků odsouzení (až do úplné rehabilitace odsouzeného) nebo v ab., t. j. potlačení trestního řízení před jeho zavedením nebo pravoplatným skončením. Tohoto rozlišení, známého právu našemu i německému, nezná právní věda francouzská, která vylučuje individuelní ab. (Duguit). Am. přikládá se — nehledíc k rozdílům v oprávnění ji udíleti — různý obsah. Francouzské právo spojuje s ní úplné zahlazení trestného činu a všech jeho následků až na skutečnost spáchání trestného činu, která ovšem zahlazena býti nemůže. Také německé právo vidí v ní spojení ag. i ab. U nás nemívá vždy takových účinků. Může se omeziti na pouhou ag. neb opět býti rozšířena až na rehabilitaci.
Právo udíleti m. ve věcech trestních je institucí pradávnou. Nehledíme-li k dobám nejstarším, stalo se toto právo s rostoucí mocí zeměpanskou výlučným právem zeměpána, tkvícím ať již v jeho právu dávati zákony a stanoviti výjimky z nich, či v jeho nejvyšším právu soudcovském (Toute justice émane du roi). Oprávnění této instituce bylo arci častěji popíráno. Dálo se tak buď z důvodů teoretických (Beccaria, Bentham, Kant) nebo z praktických, jako reakce proti zneužívání tohoto práva absolutními panovníky. Než i tam, kde tyto útoky měly positivní výsledek — jako ve Francii za doby revoluce —, podržely jej jen na čas. Neomezené dříve právo udíleti m. bylo sice omezeno, instituce sama je však dnes nepostrádatelným článkem právního řádu, pokud jde o výkon trestního soudnictví.
Oprávnění této instituce odůvodňuje se jejími účely. Hlavní účely a důvody, ze kterých docházelo k užití tohoto práva a které nejsou všecky ve stejné míře uznávány, jsou podle výpočtu Barova asi tyto:
Celkem všeobecně je uznáváno právo udíleti m. v případech, kdy potrestání sice vyhovuje formální spravedlnosti, zákonu, ale nevyhovovalo by buď vůbec materielní spravedlnosti, nebo by se aspoň jevilo příliš přísným. M. má tu přihlédnouti ke „zřetelům, jichž se dobírá povšechný účelový výklad právního řádu, poněvadž právních předpisů, které se k posouzení konkretního případu podávají, užil již soudce“ ( Stránský). Samozřejmě nesmí se ani v těchto případech státi udílení m. pravidlem; pak by šlo již o zrušení nebo změnu zákona, které příslušejí jen moci zákonodárné. Ve skutečnosti dochází však, třeba to bylo teorií potíráno, k udílení m. také k tomu cíli, by byl korigován zákon sám, na př. pokud jde o trest smrti. U nás vedl nedostatek instituce podmíněného odsouzení, podmíněného propuštění z trestu a úpravy trestního práva mládeže již za Rakouska k císařovu rozhodnutí z 24. 11. 1902, provedenému četnými nařízeními a výnosy min. sprav. Podle něho měly soudy činiti v trestních věcech osob mladších 18 let z úřední povinnosti za určitých předpokladů návrhy na udělení m. Zákonem o podmíněném odsouzení č. 562/1919 Sb. pozbylo arci toto zařízení valně, nikoli však zcela na významu. Podobně bylo před uvedeným zákonem nahrazováno podmíněné propuštění z trestu promíjením zbytku trestu na základě periodicky
Slovník veřejného práva českosl. 1 se opakujících úředních návrhů na udělení m. (výn. min. sprav. z 3. 1. 1866) a podmíněné odsouzení samo podmíněným udílením m. V poslední době konečně pokouší se výn. min. sprav. č. 22/1925 Věst. nahraditi zákonu na území mimoslovenském neznámé promlčení výkonu trestu promíjením dlouho nevykonaných trestů. Soudy je mají navrhovati z moci úřední. Jindy opět bývá zrušení určitého trestního zákona nebo jeho zmírnění důvodem, aby byly promíjeny nebo zmírňovány tresty podle zrušeného zákona pravoplatně uložené. Tak bylo tomu u nás na př. po zrušení zákona o podloudném vývozu a po zmírnění zákona o válečné lichvě. Opačně zase může býti v přechodné době ukládání přísných trestů na činy, které až dosud byly beztrestné, důvodem hromadného udílení m. (am. radioamaterská z 2. 9. 1924).
Nikoliv bez odporu byla uváděna jako důvod m. také snaha napraviti justiční omyl, tedy odsouzení nevinného neb osoby, jejíž vina nebyla nade vší pochybnost prokázána, je-li zákonem další přezkoumání rozsudku vyloučeno. Náprava takových omylů má se ovšem díti pořadem práva, než v praksi je tento důvod uznáván a byl patrně příčinou toho, že četná zákonodárství, mezi nimi i naše, vyhradila orgánu oprávněnému udíleti m. výkon tohoto práva i bez žádosti v případech, kdy by justiční omyl byl nenapravitelný, tedy při trestech smrti. Trestní řád (§ 341) ukládá porotnímu soudu, aby se hned po vyhlášení rozsudku smrti radil spolu se státním zástupcem o tom, má-li býti odsouzený doporučen m-i a jaký trest by byl v takovém případě přiměřený místo trestu smrti. Protokol o tom sepsaný má býti předložen nejvyššímu soudu, a to i tehdy, když proti rozsudku nebylo užito opravných prostředků, a po právní moci rozsudku má nejvyšší soud po slyšení generálního prokurátora předložiti spisy se svým dobrozdáním ministru spravedlnosti. Dokud nebylo o m-i rozhodnuto, nemůže býti rozsudek vykonán (§ 403 tr. ř.). Tato ustanovení platí také pro soudy výjimečné v případě zastavení působnosti porotních soudů (čl. VII uvoz. zák. tr. ř.) a pro státní soud (§ 12 zák. č. 51/1923 Sb.), nikoli však pro řízení stanné (§ 445 tr. ř.). Obdobně je tato otázka upravena také v §§ 496—500 uh. tr. ř., §§ 313, 356, 375, 383, 413 voj. tr. ř.
Důležitým a všeobecně uznávaným důvodem k udělení m-i a to buď am. neb hromadné ag. a ab. je snaha docíliti v zájmu státu uklidnění myslí po povstáních, vnitřních hnutích nebo mimořádných poměrech (válka, hospodářská nouze), za nichž bývají hromadně páchány trestné činy určitého druhu na př. tiskové, politické, vojenské, daňové a pod. U nás byly po převratu vydány četné am. tohoto druhu. Národní Výbor „chtěje odčiniti nespravedlnosti bývalé rakouské justice a následky válečných poměrů“ vydal obsáhlou am. č. 28/1918 Sb. pro delikty politické a, přihlížeje k mimořádným hospodářským i sociálním poměrům za války, i jiné. Později byly vydány z tohoto důvodu ještě jiné am. Tak am. květnová z 27. 5. 1920 u příležitosti svolání prvního Národního shromáždění vyšlého z voleb, komunistická z 13. 2. 1922 k likvidaci komunistických nepokojů v prosinci 1920, náboženská z 29. 9. 1925, týkající se trestných činů při zabírání kostelů a majetku katolické církve příslušníky čs. církve, říjnová z 21. 10. 1919, kterou měly býti skoncovány trestní věci pro násilnosti popřevratové na Slovensku, lesní z 25. 11. 1920 k potlačení trestního stíhání lesních krádeží a pod. na Podkarpatské Rusi, páchaných hromadně z nouze a falešných představ o svobodě, am. pro čs. příslušníky, kteří vstoupili do cizích vojenských formací, z 22. 7. 1919. Někdy nebývá udělena am. z tohoto důvodu hned, nýbrž toliko slíbena pod podmínkou, že se trestné činy nebudou po určitou dobu opětovati. Tak slíbena náboženská am. na Podkarpatské Rusi (29. 10. 1925).
Také ta okolnost, že od spáchání trestných činů již uplynula delší doba a veřejný zájem na stíhání uhasl, bývá důvodem am. (na př. am. pro neodvedení obilních kontingentů z 24. 7. 1922).
Méně je uznávána jako důvod pro udělení m-i snaha učiniti při událostech zvláště význačných a šťastných (dříve bývaly to i dny šťastné pro dynastii) účastnými všeobecné radosti také ty, kdo byli postiženi trestem nebo jimž hrozí trestní stíhání. Mezi takové am. bylo by u nás zařaditi ony, které byly vydány ke dni 1. a 2. výročí nabytí státní samostatnosti (21. a 24. 10. 1919 a 23. 10. 1920), am. květnovou u příležitosti prvního zasedání Národního shromáždění vyšlého z voleb, am. vojenskou u příležitosti demobilisace.
Po světové válce byly osoby, které konaly vojenskou nebo podobnou službu, za své útrapy nebo zásluhy, kterých si získaly službou v čs. vojsku nebo v legiích, odměňovány prominutím trestu. Sem patří celá řada am. týkajících se odsouzení občanskými i vojenskými soudy (21. 1. 1919, 14. 3. 1919, 22. 7. 1919, 26. 9. 1919, 23. 10. 1920, 5. 6. 1922).
Dále bylo by se zmíniti o am. klausulích mírových smluv. Z různých stran bylo tvrzeno, že i mírové smlouvy, které uzavřela Československá republika, obsahují takové klausule a to v čl. 92 smlouvy St. Grermainské č. 507/1921 Sb. a v čl. 76 smlouvy Trianonské č. 102/1922 Sb. Než tato ustanovení jsou rázu tak všeobecného, že v nich nelze spatřovati ani přímou am., ani závazek ji uděliti (Váž. tr. 570). Přes to byla k provedení Trianonské smlouvy vydána u nás am. ze 7. 9. 1922. Tato am. stejně jako plebiscitní am. ze 14. 7. 1925, vydaná k provedení smlouvy Československé republiky s Polskem o otázkách právních a finančních č. 56/1926 Sb., jsou dokladem toho, že smluvní am. nejeví u nás přímých účinků, nýbrž znamenají toliko závazek státu am. uděliti.
Konečně může býti i změna státoprávních poměrů důvodem m-i. Tak byly prominuty tresty uložené pravoplatně před inkorporací Hlučínska jeho obyvatelům pro celní přestupky, spáchané proti celní výsosti německé říše (18. 7. 1921).
Právo udíleti m. ve věcech trestních bývá ústavou vyhrazeno hlavě státu. U nás vykonával je až do prozatímní ústavy č. 37/1918 Sb. Národní výbor, od té doby podle téže ústavy v rozsahu, který byl změněn zákonem č. 271/1919 Sb., president republiky. Ústavní listina praví v § 64, č. 11, že president republiky uděluje m., a co do rozsahu tohoto práva odkazuje na § 103 úst. list. Podle tohoto ustanovení přísluší presidentu republiky právo udíleti am., promíjeti nebo zmirňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i — s vyloučením trestných činů soukromožalobních — nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.
Podle zprávy úst. výboru č. t. 2421 nenásledovala naše ústava úmyslně na rozdíl od ústavy rakouské, německé nebo polské příkladu francouzského, kde právo udíleti am. je vyhrazeno moci zákonodárné. To ovšem neznamená, že by am. nemohla býti u nás udělena formálně zákonem i ohledně oněch trestných činů, u nichž přísluší toto právo také presidentu republiky. Tak se stalo — ovšem ještě za platnosti prozatímní ústavy — nehledíc k am. finančním zákonem o lidových soudech cenových č. 299/1919 Sb. a bylo později několikráte navrhováno. Viz č. t. 4309, 4583 posl. sněm. I. vol. obd.
V právu udíleti m. je president republiky omezen takto:
1. Právo ag. je omezeno na tresty a právní následky odsouzení trestními soudy. Nelze tudíž promíjeti soukromoprávní povinnosti, které byly trestním rozsudkem vinníku uloženy, dále odškodné na př. podle patentního zákona, tiskové novely, dále právo poškozeného dáti uveřejniti rozsudek nebo žádati za zničení věcí narušujících jeho soukromá práva na př. podle zákona o právu původském, a vůbec vše, co nemá povahu trestu, nýbrž nároku soukromoprávního nebo zadostučinění soukromé osobě. Rovněž nelze promíjeti povinnost nahraditi útraty trestního řízení (§ 119 uh. tr. z.), ač teorie to někdy připouští. Pochybným je, jak dalece může president republiky prominouti na rozdíl od trestu t. zv. zabezpečovací opatření, jež nemajíce povahu trestu slouží k ochraně společnosti proti nebezpečným lidem nebo věcem. Podle teorie nelze tato opatření, jako odkázání do donucovací pracovny, polepšovny, polepšovací výchovu, policejní dozor, ochranný dozor a pod. promíjeti. Pochybnější je to již u zabavení. (Viz též § 119 uh. tr. z.) Rozhodovati bude, jeví-li se podle zákona toto opatření jako trest či jako zabezpečovací opatření. Jinak rozumí se trestem vše, co bylo ať jako hlavní či jako vedlejší trest, ať rozsudkem či nálezem pravoplatně uloženo. Zmírnění trestu může spočívati v prominutí jeho části nebo ve změně trestu v mírnější druh trestu. Právními následky odsouzení rozumějí se nejen ony, které nastávají již podle trestního zákona (§ 26), nýbrž i ty, které nastávají podle zákonů jiných, ať ze zákona či podle rozhodnutí soudu (Váž. tr. 1284). O ztrátě volebního práva zmiňuje se ústavní listina výslovně. V právu promíjeti následky odsouzení je zahrnuto též právo povolovati úplnou rehabilitaci nebo-li zahlazení (odčinění) odsouzení. Zák. č. 108/1918 ř. z. sice výslovně toto právo ještě uvádí, než právo to plyne již z ústavní listiny a bylo též — i na Slovensku a Podkatpatské Rusi, kde zákon č. 108/1918 ř. z. neplatí — vykonáváno. Viz na př. am. z 21. 10. 1919, 2. 9. 1924.
2. Právo ab. týká se toliko soudního trestního řízení a vyloučeno je abolovati
1* trestné činy, které se stíhají na žalobu soukromou. Pokud týž čin může býti stíhán jak žalobou veřejnou tak i soukromou, týká se ab. toliko veřejné žaloby, právo k soukromé žalobě zůstane zachováno. Trestné činy, které se stíhají jen na návrh poškozeného, avšak žalobou veřejnou, mohou býti abolovány. Znění § 103 úst. list. mohlo by zavdávati příčinu k pochybnostem, zda vyloučení práva ab. vztahuje se také na am. Některé am. také skutečně vylučují soukromožalobné delikty, jiné se o nich nezmiňují, při čemž není jasno, považují-li takové vyloučení za samozřejmé. Ba z am. 25. 11. 1920, která se týkala i přestupků administrativních, by se zdálo, že ani omezení práva ab. na soudní trestní řízení pro am. neplatí. Teorie (jinak prakse, viz rozh. nejv. voj. soudu 44) uznává však všeobecně, že stát nemůže se zříkati práv, kterých nemá, a tudíž také ne práva soukromé žaloby.
3. Právo m-i je vyloučeno vůbec, pokud jde o členy vlády obžalované neb odsouzené podle § 79 úst. list. (§ 103, odst. 2, úst. list.).
4. Ze zařadění § 103 úst. list. do hlavy o moci soudcovské a z jeho znění se vyvozuje dále, že právo udíleti m. je omezeno na věci, v nichž rozhodují trestní soudy ať občanské či vojenské. Weyr dovozuje však z dějin vzniku § 103 úst. list. a ze znění samého, že sice bylo úmyslem vyloučiti a že jsou vyloučeny trestní věci správní a finanční, že však dlužno § 103 úst. list. vykládati extensivně a vztahovati i na věci disciplinární, a to i na disciplinární věci veřejných korporací autonomních, na př. advokátních komor. Také prakse vztahuje přes zařadění § 103 do hlavy o moci soudcovské slova „trestními soudy“ toliko ke slovům „právní následky“ a rozumí „tresty“ všechny tresty, uložené jakýmikoli úřady vůbec, neb aspoň takovými úřady, které mají povahu soudů, byť i ne povahu soudů trestních. President republiky promíjí také disciplinární tresty a toto jeho právo jako založené na § 103 úst. list. bylo též usnesením vlády ze 6. dubna 1922 uznáno. Také zákon č. 154/1923 Sb. přiznal presidentu republiky výslovně právo ag. a ab., pokud jde o věci vojenských kárných výborů. Materialie tohoto zákona (č. t. 4135 posl. sněm. I vol. obd.) arci zůstavují pochybnosti, jde-li o právo vyplývající z § 64, č. 10 či č. 11 úst. list.
Podle svědectví Weyrova bylo úmyslem vyloučiti trestné činy finanční z dosahu § 103 úst. list. Argumentace, proč se tak stalo, nezdá se býti případnou, ježto může jíti o tresty značně vysoké a postihující přímo existenci vinníkovu. Pokud tyto trestné činy soudí na Slovensku podle zák. čl. XI/1909 uh. řádné soudy, příslušelo podle § 99 cit. zák. právo promíjeti peněžité tresty králi a přísluší již podle znění ústavní listiny toto právo presidentu republiky. Avšak i pokud jde o území mimoslovenské, bylo usnesením vlády z 25. 11. 1926 uznáno, že presidentu republiky přísluší podle § 103 úst. list. právo promíjeti následky odsouzení důchodkovými soudy.
Také ohledně t. zv. přečinů podle uh. obch. zákona, jež souditi přísluší podle nař. uh. č. 68400/1914 sprav. obchodním, případně civilním, a nikoliv trestním soudům, uznala vláda usnesením z 24. 9. 1926, že presidentu republiky přísluší podle § 103 úst. list. právo promíjeti tresty za ně uložené.
I ohledně administrativních přestupků užil již president republiky práva udíleti am. podle § 103 úst. list. (Am. lesní z 25. 11. 1920). Jindy opět, na př. při am. plebiscitní, byla am. udělena rozhodnutím ministra vnitra.
Konečně promíjí president republiky nejen tresty uložené rozsudkem, nýbrž i soudy uložené tresty pořádkové.
Vedle omezení plynoucích přímo ze zákona je výkon práva udíleti m. omezen samou povahou tohoto práva a jeho výkonu.
Z povahy tohoto práva plyne, že jeho výkon může spočívati jen v prominutí nebo zmírnění, nikoli ve zpřísnění následků, které vinníka postihují. Zejména při záměně trestu může býti uložen toliko mírnější druh trestu, při čemž arciť platí objektivní poměr trestů, jak je stanoví zákon. Subjektivní pocit osoby účastné m-i nerozhoduje, třeba by mělo býti přihlíženo i k tomu, nebude-li tato osoba pociťovati podle svých poměrů zmírněný trest jako přísnější.
Akt m-i je aktem správním a může se proto vztahovati jen na činy již spáchané. Jinak by šlo o zrušení nebo změnu platných zákonů, kteréž právo přísluší jen moci zákonodárné. Nepřípustné bylo by též zaváděti nové druhy trestů, zákonu neznámé nebo výslovně odstraněné, na př. změniti trest na penězích v trest tělesný. Teorie vylučuje též, aby z důvodů zmírnění trestu byl měněn zákonný způsob jeho výkonu.
Z té okolnosti konečně, že jde o instituci právního řádu vůbec, plyne, že ten, kdo je oprávněn m. udíleti, „ocitl by se ve sporu s právním řádem, kdyby při vykonávání svého práva jednal podle čiré subjektivní libovůle“ (Stránský).
Jinak není president republiky v právu udíleti m. ani zákonem, ani povahou tohoto práva omezen a není také za jeho výkon odpovědným. Přes to poskytuje právní řád prostředky, aby zákonné meze tohoto práva nebyly překračovány a práva samého nebylo zneužíváno. Tímto prostředkem je uplatnění politické odpovědnosti vlády a trestní odpovědnost člena vlády, který spolupodepsal formálně jinak platný akt. Úřady správní nemohou odepříti provedení platného aktu m-i. Také soudy, třeba jsou vázány jen zákonem, nemají tohoto práva, neboť i pro ně je akt m-i jen skutečností, kterou mají vzíti za podklad svého rozhodování podle zákona.
Akt m-i je aktem správním; president vykonává jím svou moc vládní (§ 64, č. 11, úst. list.). Udělení m-i děje se vždy formou písemnou, což plyne z požadavku spolupodpisu odpovědného člena vlády k jeho platnosti. Právní účinky platného aktu nastávají již dnem presidentova rozhodnutí (kniha jud. 36 a Hye 485), i když je třeba ještě dalšího rozhodnutí neb opatření soudu neb úřadu k tomu, aby tyto účinky se projevily vůči osobě účastné m-i. Osoby, které jsou m-i účastny, nabývají z něho subjektivních práv (Boh. adm. 1040). Jakmile jich nabyly, je akt neodvolatelný a také pozdější jeho změny nemohou se dotknouti práv již nabytých. Může býti měněn jen in favorem zúčastněných. Právě tato okolnost vyžaduje však, aby zejména am. byly veřejně vyhlašovány. Úřady a soudy jsou sice povinny při svém rozhodování přihlížeti k am. z povinnosti úřední, než její užití v konkretním případě může býti sporné. Strana má proto právo znáti podklad soudního rozhodnutí, aby se mohla dovolávati rozhodnutí vyšší stolice. Dosud byly, až na am. Národního Výboru č. 28/1918 Sb., am. vyhlašovány většinou ve Věstnících min. sprav. a nár. obrany. Některé nebyly vyhlášeny vůbec. Nejvhodnějším zdá se býti vyhlášení v Úředním Listě, jak se to stalo u am. radioamaterské.
Rozhodnutí presidentovo je jednostranným aktem vládní moci a není k němu potřebí souhlasu osoby, jíž se m. dostává. Tato osoba nemůže se též platně zříci práv, která jí z aktu vzešla, a trvati na provedení trestního řízení nebo na výkonu trestu. Mnohdy ovšem, udílí-li se milost pod podmínkou nějakého budoucího činu neb opominutí vinníkova, závisí na něm, chce-li se splněním podmínky státi účastným m-i. Rovněž tak nevyžaduje se k udělení m-i souhlasu poškozeného. Přes to bývá však poškozený, pokud je to podle povahy trestného činu na místě, slyšen (výn. min. sprav. z 28. 8. 1923, č. 40180).
Ústavní výbor označil ve své zprávě č. t. 2421 právo udíleti m. jako právo osobní a nepřenositelné. To se arci týká toliko práva samého a nebrání tomu, aby president částečné doplnění svého aktu nepřenesl na osobu jinou. Tak nalézáme v některých a-ích zmocnění ministra spravedlnosti, aby vydané již rozhodnutí rozšířil i na jiné činy nebo kraje. Také určení náhradního trestu na svobodě za prominutý trest smrti bývá někdy svěřeno nejvyššímu soudu nebo v případech jednotného trestu na sbíhající se trestné činy, z nichž se am. týká jen některých, bývá určení poměrné části trestu, připadající na am. čin, přenecháno nalézacímu soudu.
M. může býti udělena též pod podmínkou. Podmínky takové bývají nejrůznějšího rázu a chce se jimi působiti k morální nápravě toho, kdo má býti m-i účasten, nebo ke splnění zákonných povinností, uložených již právním řádem.
O právní povaze aktu m-i se názory rozcházejí. Jedni spatřují v něm zřeknutí se práva na výkon trestu nebo na trestní stíhání (Liszt, Jellinek, Binding, Barthélemy), jiní rozkaz zvláštního druhu (Merkel, Laband). Bar vidí v něm správní akt právotvorný, vyžadující ke svému provedení zvláštních rozkazů, Duguit opět akt, jímž se mění zákonná situace odsouzeného. Pro naše právo zdá se býti nejsprávnější konstrukce Stránského. Podle ní nemění se zmíněným aktem právní posouzení případu, nýbrž toliko skutkový podklad, na jehož základě má soud nebo jiný úřad učiniti rozhodnutí neb opatření podle zákona, který sám stanoví právní účinky aktu m-i.
Jenom v řídkých případech nastanou totiž účinky aktu m-i samy sebou, na př. při prominutí následků odsouzení. V nejčastějších případech znamená udělení m-i toliko změnu skutkového stavu a vyžaduje ještě rozhodnutí neb opatření soudu neb úřadu.
Podle §§ 229, 529 tr. z., 131 voj. tr. z. má prominutí trestu týž účinek jako jeho odpykání. Podle § 117 uh. tr. z. vylučuje udělení m-i výkon pravoplatně přisouzeného trestu. Další výkon trestu by byl tudíž bezprávným a od jeho výkonu, pokud by odporoval rozhodnutí presidentovu, je upustiti; byl-li pak trest změněn, má býti vykonán trest, který nastoupil na místo původního trestu. Rozhodnutí, kterých by k tomu bylo třeba, příslušejí orgánu, kterému podle trestního řádu přísluší nařizovati výkon trestu. Témuž orgánu přísluší rozhodovati o tom, má-li býti nařízen výkon trestu prominutého pod podmínkou, nebyla-li podmínka splněna. Prominutím trestu není dotčen odsuzující rozsudek sám, práva na něm se zakládající a následky, které má odsouzení v zápětí (Hye 1235). Je proto možno domáhati se obnovou řízení jeho zrušení, jako naopak je s ním počítati při posuzování zpětnosti, pokud zpětnost nezávisí výslovně na předchozím výkonu trestu.
Třeba president republiky je oprávněn promíjeti veškeré právní následky odsouzení, rozumějí se jimi, pokud je ve svém rozhodnutí sám jinak neomezí nebo nerozšíří, jen ty, které jako čestné následky odsouzení se jeví do jisté míry vedlejším trestem a které tedy pomíjejí podle zák. č. 131/1867 ř. z. také uplynutím určité doby. Jiné civilně-právní a veřejno-právní následky, které zákon pojí k odsouzení v zájmu ochrany veřejných zájmů neb osob třetích, se jimi nerozumějí. Tak rozlišuje též Hoegel, kniha jud. 200 (Gl.-U. 6115), Boh. adm. 1450 a nejv. voj. soud 191. Také vyloučení podmíněného odkladu trestu podle § 2. zák. č. 562/1919 Sb. nečítá Váž. tr. 2064 (opačně Váž. tr. 345, 1913) k oněm následkům, které jsou samy sebou v pojmu právních následků odsouzení zahrnuty. To platí též o tom, má-li se k předchozímu odsouzení přihlížeti při posuzování zpětnosti jako předpokladu vyšší kvalifikace trestného činu (Váž. tr. 294, opačně 154). Pokud ovšem bylo zahlazeno odsouzení samo, jsou i s hora uvedené následky vyloučeny (Váž. tr. 1057, 1284, 2064, 2350). Nedotčena zůstávají toliko práva osob třetích, zakládající se na odsouzení nebo na činu (Váž. civ. 948). Účinky prominutí právních následků nastávají ex nunc (Hye 1989). Byly-li prominuty právní následky spočívající ve ztrátě určitých úřadů, míst a oprávnění, znamená to pouze znovunabytí způsobilosti je opět nabýti, nikoliv však vrácení takových úřadů, míst neb oprávnění, která byla v důsledku odsouzení ztracena, pokud arci akt m-i nestanoví výslovně i toto (Hye 485).
Účinky úplné rehabilitace, t. j. odčinění odsouzení, jeví se v tom, že odsouzený pokládá se, pokud tomu nepřekáží ještě jiné neodčiněné odsouzení, za osobu soudně bezúhonnou. Není povinen udati odsouzení na dotaz před soudem nebo jiným úřadem. Práva třetích osob, jež se zakládají na odsouzení, nejsou však ani odčiněním odsouzení dotčena (§ 3 zák. č. 108/18 ř. z.).
Účinky ab. jeví se v tom, že veřejná (i subsidiární) žaloba pomine (§ 2 tr. ř.) a trestní řízení je vyloučeno (§ 3 voj. tr. ř., § 105 uh. tr. z., nejv. voj. soud 120). Ab. je proto především rozkazem veřejnému žalobci, aby odvolal návrh na stíhání neb obžalobu. Pokud tak neučiní nebo v opravném řízení již platně učiniti nemůže, je věcí soudu, aby v důsledku uhasnutí žaloby podle stavu trestního řízení toto buď zastavil, žalobu zamítl, vynesl zprošťující rozsudek neb o opravném prostředku dále nerozhodoval. Proti soudním rozhodnutím, kterými byl domněle nesprávným výkladem aktu m-i tento účinek odepřen, přísluší opravné prostředky přípustné podle trestních řádů (Boh. adm. 1040, Váž. tr. 354).
M. udělená v cizině nejeví zásadně účinků v tuzemsku. O tom, v kterých případech přiznávají platné zákony výjimkou i cizím aktům m-i účinky v tuzemsku, obsahuje ustanovení § 235 tr. z. a § 7, 11 uh. tr. z.
Skutková zjištění, kterých je třeba k tomu, aby mohlo býti rozhodnuto, zda se na konkretní případ m. vztahuje, přísluší vykonati úřadu, který je povolán akt m-i vyložiti (Váž. tr. 354). V tomto výkladu jsou soudy neodvislé a nemohou býti vázány názorem žalobce neb jiného úřadu (Boh. adm. 1040, 5293). Jiné úřady by ovšem takovým výkladem vázány byly. Výklad sám děje se podle všeobecných pravidel; pojmy, kterých bylo v aktu m-i užito, vykládají se podle jejich zákonného významu (Váž. tr. 1943) bez jakéhokoliv extensivního výkladu (Váž. tr. 128, 1809). Pokud by ovšem neurčitost pojmu připouštěla možnost výkladu mírnějšího a přísnějšího, má býti akt m-i vykládán blahovolně a bez úzkoprsosti ve prospěch osoby, které se milosti má dostati. Některé am. to zvláště zdůrazňují. Kdyby soud neb úřad byl na pochybnostech, kterých by ani podle pravidel o výkladu nemohl rozhodnouti, není nepřípustno vyžádati si autentický výklad presidenta republiky neb orgánu, který jím byl výkladem pověřen. Takového autentického výkladu nemohlo by býti arci užito proti osobám, kterým již byla m. přiznána.
Po jakém řízení a v jaké formě má býti rozhodnuto, vztahuje-li se am. na konkretní případ, měl by stanoviti zákon. Zejména měly by býti poskytnuty osobě, která se cítí domněle nesprávným výkladem am. ve svých právech dotčena, opravné prostředky proti rozhodnutí soudu (úřadu). Platné zákony upravují tuto otázku uspokojujícím způsobem, jen pokud jde o ab. Zákonná ustanovení o tom nemohou býti am. měněna. (Boh. adm. 1040). Za to však není způsob provedení am., pokud jde o ag., řádně zákonem upraven. Mnohé am. obsahují proto o tom zvláštní ustanovení. O platnosti těchto ustanovení, pokud se jimi nemění, nýbrž jen doplňují platné zákony, nemůže býti pochybnosti. Stejně tak jako president republiky může u výkonu své moci velitelské vydávati všeobecné předpisy o věcech, které nebyly zákonem upraveny (Boh. adm. 2593, 3532), může také vydávati takové předpisy, pokud jde o výkon jeho práva udíleti m.
Výkon práva m-i není závislý na žádosti, ať číkoliv. Zpravidla bývá však m. udílena na žádost vinníkovu nebo jeho příslušníků. I jiné osoby mají však právo žádati za m. vinníkovi. O tom, kdy soudy nebo jiné úřady mají z úřední povinnosti navrhovati m., stala se zmínka již dříve. Řízení o žádostech za m. upravují § 411, 482 tr. ř. a § 514 uh. tr. ř. ve znění nov. č. 1/1920 Sb. Žádosti takové nemají zásadně odkladného účinku. Mají býti postoupeny vždy soudu I. stolice (při ab. státnímu zastupitelství), který má zkoumati, jsou-li tu důležité důvody pro udělení m-i. Je-li tomu tak, předloží žádost se svým návrhem instančním pořadem, jinak ji zamítne. Na zamítavá usnesení nelze si stěžovati. President republiky neb instance pořadem vyšší mohou si však vyhraditi, že žádost nesmí býti zamítnuta, nýbrž že jim má býti s dobrým zdáním předložena, a aby účel žádosti nemohl býti zmařen, mohou také naříditi odklad nebo přerušení výkonu trestu nebo trestního řízení. Pokud jde o odsouzení soudy bývalé rak. uh. monarchie, ležícími mimo obvod Československé republiky, vyžádala si změna státoprávních poměrů doplnění těchto ustanovení. To se stalo zákony č. 1/1920 a č. 208/19 Sb.
Na konec bylo by se zmíniti ještě o jedné instituci, která sice má sloužiti účelům jiným, ale která svými důsledky se jeví rovněž jako ag. nebo ab., a to dokonce bez omezení na trestní věci veřejnožalobní nebo na trestní věci soudní. Odepře-li totiž sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání svého člena, jest stíhání navždy vyloučeno (§ 24 úst. list.).
Obraz zde podaný odpovídá nynější praxi. Věda vykládá ustanovení ústavní listiny v některých otázkách jinak. (Viz Hoetzel: Nejnovější české písemnictví veřejnoprávní. Parlament, ročn. I., str. 362 násl., 434 násl.)
Literatura.
Dr. Fr. Weyr: Soustava československého práva státního, 2. vyd., Praha 1924; týž: O rozsahu práva presidenta udíleti am. a ab. podle § 64 a 103 úst. list., Čsp. pro právní a státní vědu V. Dr. J. Stránský: Právo a milost ve Vědecké ročence práv. fak. Mas. univ., I, Brno 1922. Dr. L. Spiegel: Todesstrafe und Begnadigung, Pr. Jur. Zeitschr., III. W. E. Wahlberg: Zur Geschichte des Begnadigungsrechtes in Österreich, Ges. Klein. Schriften, II, Vídeň 1877. Dr. E. Lohsing: Österr. Strafprozeßrecht, 2. vyd., Vídeň 1920. Dr. H. Hoegel: Die Strafrechtsfolgen nach der Novelle vom 15. 11. 1867, R.-G.-Bl. Nr. 131, v Österr. Zeitschr. für Strafrecht, 1915. Finger: Begnadigung v Österr. Staatswörterbuch, I. Dr. L. v. Bar: Gesetz und Schuld im Strafrecht, III, Berlín 1909. R. Garraud: Traité du droit pénal français, II, 3. vyd., Paříž 1914. G. Vidal-J. Magnol: Cours de droit criminel, I, 6. vyd., Paříž 1921. L. Duguit: Traité de de droit constitutionel, II, 2. vyd., Paříž 1923.
Otto Scholz.

Citace:

SCHOLZ, Otto. Lichva. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 537-547.