Čís. 1910.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. а n., o obchodu cizími platidly.
Nikoliv již o sobě prodej a koupě neb opatření si cizozemských platidel u oprávněné banky, nýbrž teprve nakládání s nimi k účelům, dle nařízení nepřípustným, jest zakázáno.
(Rozh. ze dne 10. října 1922, Rv II 341/22.)
Žalovaný koupil od žalující banky marky a přijal na krytí kupní ceny směnku. Proti platebnímu příkazu na zaplacení směnky té zamítl žalovaný mimo jiné, že dluh, směnkou krytý, jest nežalovatelným, ježto šlo o obchod diferenční a mimo to neplatný vzhledem k nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V prvé řadě jde o otázku, bylo-li právní jednání, podle něhož žalovaný počátkem května 1921 koupil prostřednictvím Viktora F-a od žalující banky 100000 M, dovolené či ne. Žalovaný namítal v řízení před prvou stolicí mezi jiným též, že šlo při této koupi jen o diferenční obchod. Této námitky však žalovaný v dovolání již neuplatňuje a dovozuje nedovolenost a neplatnost tohoto právního jednání jen z nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. o částečném uvolnění obchodu s cizími platidly. Podle § 2 tohoto nařízení smějí oprávněné banky cizozemská platidla volně kupovati, směňovati, v zástavu bráti, půjčkou nebo na úvěr získávati. § 3 téhož nařízení, jednající o dovolených obchodech, praví, že disposice cizozemskými platidly smí se diti jen k účelům podle tohoto nařízení přípustným a § 4 ustanovuje, že do ciziny smějí oprávněné banky nakládati cizozemskými valutami pouze k účelům nákupu a dovozu zboží z ciziny, kdežto disposice k jiným účelům jsou dovoleny jen se svolením bankovního úřadu. Jest zajisté nápadné, že nařízení v těchto paragrafech mluví vesměs jen o »disposici«, »nakládání« s cizozemskými valutami, nikoli o jejich prodeji. Poněvadž se oba pojmy »disposice« a »prodej« úplně nekryjí, nutno míti za to, že tu bylo slova »disposice« užito úmyslně, aby bylo vyznačeno, že ne již prodej a koupě neb opatření cizozemských platidel u oprávněné banky, nýbrž teprve nakládání s nimi k účelům podle tohoto nařízení nepřípustným, jest zakázáno. Dovolatel mylně vykládá slovo disposice ve smyslu obchodu zcizovacího vůbec a tím dochází následkem tohoto mylného předpokladu k nesprávnému závěru, že prodej cizozemské valuty v tuzemsku jest zakázán. Takového všeobecného zákazu však nařízení neobsahuje, a sluší proto míti za to, že jest dovolena úmluva s oprávněnou bankou o opatření cizozemských platidel, ovšem v předpokladu, že jich bude užito pouze k účelům podle tohoto nařízení přípustným. Kromě případu § 14, který zde nepřichází v úvahu, jedná nařízení o dovoleném nakládání s cizozemskými platidly, jak již uvedeno v § 4. Postup, jaký zachovati sluší při nakládání s těmito platidly v případě odstavce (l) tohoto paragrafu (k účelům nákupu a dovozu z cizozemska) upraven jest ustanovením § 5. Jde-li o disposice k jiným účelům podle § 4 (2), neobsahuje nařízení ustanovení o tom, jakým způsobem se má při opatření cizí valuty postupovati, zejména je-li třeba předložiti svolení bankovního úřadu hned, či možno-li tak učiniti dodatečně. Tato okolnost není v tomto případě bez významu proto, poněvadž jest prvým soudem zjištěno, že při uzavření úmluvy o koupi 100000 M mezi žalující bankou a svědkem F-em, jednajícím jménem žalovaného, nebylo mezi stranami jednáno o tom, k jakému účelu se valuta nakupuje. Byl tedy také možným případ nákupu valuty podle § 4 (2), ze kterého lze dovoditi, že již při nákupu valuty svolení bankovního úřadu musilo býti předloženo. Avšak i když šlo o valutu za účelem dovozu zboží z cizozemska, nevyplývá z ustanovení § 5 s naprostou určitostí, že by žadatel nemohl povolení k dovozu oprávněné bance předložiti dodatečně. Doslov tohoto ustanovení mluví sice na první pohled pro názor dovolatelem zastávaný. Avšak nutno uvážiti, že toto ustanovení řeší jen případ obyčejný a pravidelný, a že, jak jest přirozeno, nemůže vystihnouti všechny nuance obchodního styku. Vychází-li se se stanoviska, že nákup valuty a disposice s ní jsou dva různé pojmy, a že ne již nákup sám, nýbrž teprve disposice s cizozemskými valutami jest obmezena citovaným vládním nařízením, nelze přes ustanovení § 5 odmítnouti jako nepřípustnou úmluvu toho druhu, že se banka k žádosti dovozce a na jeho účet zásobí již napřed cizozemskou valutou, kterou mu pak na předložení dovozního povolení přidělí. Tomu nevadí ustanovení § 5 (4), že jest banka povinna, žadateli přiděliti valutu za běžný denní kurs, neboť i zde jest myšlen případ pravidelný, nevylučující jiné úmluvy stran, neboť není účelem tohoto nařízení, aby chránilo tu neb onu, stranu při reelním postupu před ztrátou kursovní. Jest ovšem pravda, že není možno zameziti zneužití těchto předpisů k účelům spekulačním. Tomu se však nezabrání ani při přísném výkladu a zachování předpisů § 5 ve smyslu dovolatelem zastávaném. Pakliže však žadatel reelní obchod jen předstíral a spekulační úmysly bance zatajil, musí škodu z toho nésti sám a není oprávněn ji svalovati na banku, které tento úmysl znám nebyl. Dobrozdání bankovního úřadu ze dne 13. ledna 1922, podané k dotazu prvé stolice, není ovšem pro výklad vládního nařízení směrodatným, ale není s ním také v rozporu. Sluší ovšem přisvědčiti názoru dovolatelovu, že povolení bankovního úřadu ze dne 30. listopadu 1921, které si žalující banka dodatečně k nákupu marek opatřila, nemá významu, poněvadž jako účel platu jest uveden nákup starožitností v Německu а k tomuto účelu svolení bankovního úřadu podle § 4 (l) potřebí nebylo. Jsou tedy také veškeré okolnosti dovolatelem k tomuto dodatečnému povolení se vztahující pro rozhodnutí tohoto sporu bez významu a není odporu se spisy (čís. 3 § 503 c. ř. s.) v tom, že se soud odvolací nezabýval otázkou, zda údaje žalující banky v žádosti za povolení k nákupu marek jsou pravdivé či zda povolení bylo nepravdivými údaji vylákáno, zda byl bankovní úřad oprávněn, povolení uděliti a zda byly splněny podmínky, za kterých bylo uděleno, neboť všechny tyto otázky se týkají věcí nedůležitých. Nedovolenost právního jednání, o něž jde, dovozuje dovolatel také z té okolnosti, že nákup marek nebyl proti předpisu § 3 a 5 proveden žalující bankou na Pražské burse. Než otázka, zda žalující banka si opatřila marky způsobem dovoleným či nedovoleným, není předmětem tohoto sporu. Zde řešiti jest pouze otázku, zda byla dovolena úmluva, podle které žalovaný od žalující banky koupil a tato mu prodala 100000 marek, nikoli však otázka, zda bylo dovoleno právní jednání, podle něhož žalující banka od jiné banky nebo třetí osoby marky si opatřila. Řešení této otázky bylo bez praktického významu, poněvadž rozsudek může působiti pouze mezi stranami. Z toho důvodu nebylo také třeba prováděti důkaz znalecký o tom, zda měla žalující banka žalovanému opatřiti žádanou valutu na Pražské burse, a zda je tu případ § 3 (4) shora uvedeného nařízení. Nedostatek tento nezakládá dovolacího důvodu čís. 2 § 503 c. ř. s.