Nález
nejvyššího správního soudu ze dno 23. května 1919 č. 2473 o stížnosti Nemocenské pokladny živnostenských pomocných pracovníků při společenstvech v Břevnově proti rozhodnutí býv. ministerstva sociální рéčе vе Vídni ze dne 25. června 1918 č. 5034 v příčině náhrady léčebného dle § 8 nem. zák.
Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody.
K. Č. byla na základě přihlášky okresní nemocenské pokladny na
Smíchově z 15. září 1910 přijala do ošetřování všeobecné nemocnice
v Praze a zůstaa v ošetřování okl 16. září do 10. prosince. Ve sporu,
jenž vzešel o náhradu léčebného za jmenovanou, vyslavilo místodržitelství
v Praze rozhodnutím z 22. července 1913 č. 234865, že stěžující si pokladna
jest dle § 8 odst. 3. zák. o nem. poj. z 30. března 1888 č. ř. z. 33,
pokud se týče § 58 tohoto zákona a § 121 živn. řádu povinna nahradili
útraty vzešlé ošetřováním K. Č. v označené nemocnici od 15. září do
10. prosince 1910 za 28 dnů plným obnosem 72 K 80 h.
V odvolání proti tornu podaném namítala jmenovaná pokladna mimo jiné, že všeobecné nemocnici pražské nevzešly ve skutečnosti útraty na pokladně vymáhané, neboť K. Č. nebyla ošetřována skutečně v této nemocnici, nýbrž v nemocnici Milosrdných sester v Praze, jejíž ošetřovanci nejsou léčeni lékaři všeobecné nemocnice, nýbrž soukromým lékařem konventu Milosrdných sester v Praze; nevzešly tedy všeobecné nemocnici útraty po 2 K 60 h denně, nýbrž jen po 1 K, t. j. za 28 dní 28 K.
Podle §u 8 odst. 5. zák. o nem. poj. nemůže nemocenská pokladna býti nucena k placení ošetřovného do nemocnice neveřejné, jakou jest nemocnice Milosrdných sester v Praze. Ministerstvo pro sociální péči naříkaným rozhodnutím odvolání nevyhovělo, při čemž proti námitce shora uvedené poznamenalo, že výrazu § 8 zák. o nem. poj. "ošetřování ve veřejné nemocnici" nesluší pojímati ve smyslu přísně místním, nýbrž že zahrnuje veškeré případy, kdy veřejná nemocnice ošetření poskytuje. Ale tomu tak jest nejen když a pokud nemocnice ošetření poskytuje ve vlastní ústavní budově, nýbrž ošetření zůstává i tehdy ošetřením poskytnutým veřejnou nemocnicí, použije-li při tom dovaleným způsobem jiného ústavu, zaručujícího stejné ošetření.
Otázka, jakým nákladem si veřejná nemocnice zajistí pomoc soukromé nemocnice, nebo nějakého jiného zařízení, jest podle znění §u 8 nem. zák. pro povinnost nemocenské pokladny úplně lhostejná.
Stížnost k správnímu soudu ve Vídni podaná popírá správnost názoru v naříkaném min. rozhodnutí projeveného, že výraz "ošetřování ve veřejné nemocnici", kterého používá § 8 zák. o nem. poj., nemá býti pojímán v přísně místním smyslu, nýbrž týká se všech případů, ve kterých ošetřování se poskytuje veřejným nemocenským ústavem. Vykládá li se § 8 nem. zák. extensivně, jak činí naříkané rozhodnutí, ukládá se tím nemocenské pokladně těžší břímě, než jaké jí uk ádá zákon sám. Nemocenská pokladna má veřejné nemocnici nahraditi léčebné, měla-li skutečně náklad s léčením spojený. V daném případě byla K. Č. léčena v nemocnici, která jest vydržována z dobrovolných příspěvků a ze sou- kromých příjmů a na jejíž vydržování všeobecná nemocnice buď ničím, anebo jen poměrně nepatrnou částkou přispívá. Nanejvýše by tedy nemocenská pokladna byla povinna nahradit i všeobecné nemocnici to, co všeobecná nemocnice nemocnici Milosrdných sester za K. Č. vyplatila. Zaplatila-li vůbec něco, nebylo stěžující si pokladně oznámeno. Stížnost navrhuje, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno jednak pro vady řízení, jednak jako v zákoně neodůvodněně.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Spornou jest dle obsahu stížnosti otázka, je-li stěžující si pokladna povinna nahraditi všeobecné nemocnici čtyřnedělní léčebné dle všeobecné sazby platné pro nejnižší třídu. Či zdali, pokud se týče, do jaké míry tato její povinnost náhrady léčebného nevzešla, nebo alespoň byla modifikována tím, že K. Č. byla fakticky léčena v nemocnici Milosrdných sester. V té příčině dal nejvyšší správní soud za pravdu právnímu názoru v naříkaném rozhodnutí projevenému. Dle § 8 odst. 3. nem. zák. jest nemocenská pokladna povinna v mezích ostatními předpisy tohoto §u daných, byl-li nemocný pojištěnec ošetřován ve veřejné nemocnici, nahraditi této nemocnici náklady na léčení a ošetřování podle poslední třídy. V daném případě byla K. Č. přijata všeobecnou nemocnicí pražskou a ošetřování její dělo se na náklad a zodpovědnost této nemocnice. Okolnost, že nebyla ošetřována ve vlastní ústavní budově této veřejné nemocnice, nýbrž byla jí odevzdána v ošetřování soukromé nemocnici Milosrdných sester, nikterak nesprošťuje stěžující si pokladnu zákonné povinnosti shora vytčené a to tím méně, ježto odevzdávání nemocných pražskou všeobecnou nemocnicí do jmenované nemocnice soukromé, jež dle nepopřeného tvrzení pražské všeobené nemocnice zakládá se toho času na smlouvě úřadem schválené, ode dávna se dělo za souhlasu příslušných činitelů (srov. gub. dekret z 23. května 1841 sb. zák. prov. čís. 153). Poukazuje-li stěžující si pokladna k tomu, že nemocnici veřejné dostává se neodůvodněného zisku tím, obdrží-li v takovém případě plnou náhradu léčebného dle sazby pro poslední třídu platné, i když sama platí onomu cizímu ústavu za nemocného méně, jest k tomu podotknouti, že dle jasného ustanovení cit. §u 8 odst. 3. nem. zák. jsou nemocenské pokladny všeobecně povinny hradili léčebné veřejným nemocnicím "podle poslední třídy". Ošetřovací taxa jest poplatkem za ošetřování ve veřejném ústavě, který platiti sluší dle platné sazby, tedy nehledě ke skutečným výdajům v konkrétním případě (kteréžto výdaje ostatně při odevzdávání nemocných pražskou všeobecnou nemocnicí do ošetřováni v nemocnici Milosrdných sester neomezují se na smluvené léčebně, ježto všeobecné nemocnici vznikají vedle toho zajisté i náklady správní).
Převyšuje-li v jednotlivých případech sazba ošetřovací skutečný náklad, v jiných pak jej kryje jen z části, Jest to pouhým důsledkem plynoucím z podstaty sazby léčebné, jakožto aequivalentu průměrného, dle platných norem (srov zejm. výn. min. vnitra 10. dubna 1857 č. 10946 vl. věstník r. 1857 odd. II. čís. 21. § 17 zák. z 5. března 1888 č. ř. z. 19) zjištěného nákladu za ošetřovací den.