Derogace a působení zákona.

Pokus o logický výklad.

Ilja Kříženecký (Praha).
Věta »lex posterior derogat legi priori« není v právní vědě výrazem positivně právního ustanovení o změnitelnosti právního řádu, nýbrž jest vykladacím pravidlem plynoucím z logického chápáni jednotného právního řádu. Její normativní správnost neplyne z toho, že jest obsažena v určitém právním řádě (§ 9 obč. zákona), nýbrž by jistě platila a byla užívána i tehdy, kdyby v tom kterém právním řádě nebyla obsažena.
To že ji nalézáme vyjádřenu v positivním právu, nemění ničeho na její povaze vykladacího pravidla. Nemůžeme totiž ani z této zásady přímo a bezvýhradně říci, že časově pozdější norma má přednost před normou časově dřívější, čili že nová zrušuje starou, pokud upravuje týž předmět v témž směru. Nesmíme zapomínati, že tato úprava může býti různá a nezbývá nám, než rozebrati všechny možné případy.
Nová norma může proti staré normě N klásti normu non N, buď že zakazuje dovolené, dovoluje zakázané, nebo vůbec ruší nějaký zákaz či příkaz, nerozšiřujíc ani nezužujíc nijak ani povinnosti z nějaké normy plynoucí, ani náležitosti skutkového základu.
V tomto případě nevyžadujeme vůbec žádné normy, která by dávala přednost normě časově pozdější proti normě dřívější, poněvadž postačíme s tím logickým výkladem, že dva, navzájem si odporující, v poměru kontradiktorickým stojící, formálně stejně platné příkazy, jež považujeme vzhledem k požadavku jednotnosti právního řádu za rovnocenné, se ruší (+ A — A = 0).
Nová norma může však stávající povinnosti rozšiřovati buď tím, že s nezměněným skutkovým základem spojuje nové povinnosti, nebo při nezměněném rozsahu a obsahu povinností ruší některé náležitosti skutkového základu, nebo zase stávající povinnosti zúžuje rušíc některé povinnosti při stejném skutkovém základu nebo rozšiřujíc skutkový základ ponechávajíc nezměněný rozsah povinností, aneb činíc obé najednou, mění celou normu. Pokud nová norma nezakazuje dovolené, nedovoluje zakázané nebo neruší výslovně nějakou normu, platí zde obě normy vedle sebe, bez ohledu na svůj chronologický sled, i když snad upravuje týž předmět v témž směru, ale v jiném rozsahu a obsahu.
Význam dotčené zásady ukáže se nám tehdy, když norma pozdějším zákonem vyslovená je rozdílná a s prvou se vylučující, tedy je-li k ní v poměru soudu kontrérního, buď proto, že obě se stejnou skutkovou podstatou spojují povinnosti navzájem se vylučující, nebo tutéž povinnost spojuje se skutkovými podstatami navzájem se vylučujícími. Na př. nalezený poklad přiděluje celý vlastníku půdy, v druhém případě celý nálezci, anebo zletilost a povinnosti s ní související spojuje s dovršeným rokem dvacátým prvým, který vylučuje dříve předepsaný rok dvacátý čtvrtý.
Jsou-li obě normy formálně stejně bezvadné a tudíž rovnocenné, musíme považovati poslednější a proto novější normu za pravou a jedinou vůli zákonodárce, poněvadž, kdybychom za ni pokládali onu prvou, ztrácel by tento poslední a nový projev vůle zákonodárce smyslu, pokládali bychom jej za méněcenný. Můžeme tedy tuto zásadu »lex posterior derogat legi priori«, platnou v případě, kde normy si zcela neb částečně odporují, jejich obsah či rozsah se vylučuje, vyvozovat z požadavku jednotnosti právního řádu.
Právní řád, daný formálními normami v podobě zákonu — o jichž platností před soudem, tedy při aplikaci, rozhoduje pouze formální správnost jejich publikace — skládající se z mnoha norem, nutno při jeho aplikaci považovati za jednotný, t. j. takový, jenž při dané aplikaci žádnou normu nevyjímaje, dává jen jednu normu konkrétní, abychom tak matematicky řekli, jednoznačné řešení.
Při derogaci zákonů však padají na váhu ještě jiné okolnosti, než rozdílnost v obsahu zákonné úpravy. Je to časová působnost zákonů a jejich poměr k vůli jednotlivců právně relevantní.
Je nesporno, že zákon muže stanoviti a) vztahuje-li se jen na poměry budoucí — spojuje-li normativní povinnosti pouze se skutkovými základy budoucně se vyskytujícími, či b) vztahuje-li se také na právní poměry již existující, vylučuje-li tedy pro budoucnost každou jinou úpravu než svou, či dokonce c) chce-li zasáhnouti poměry minulé, míří-li k tomu, aby zrušil a nově upravil práva a povinnosti již nabyté a to nejen pro dobu příští, ale také pro dobu minulou.
Tuto eventualitu (c) nazýváme pak (Tilsch str. 75) pravé zpětné působení zákonů, onu (b) (Tilsch str. 78) nepravé zpětné působení zákonů a pouze eventualita prvá (a) by vyhovovala a také platí dle § 5 obč. zákona.
Leč ještě něco musíme vzíti v úvahu při zkoumání derogace zákonné. Je to poměr, v jakém stojí norma zákonná k normě vzniklé, či modifikované vůlí jednotlivcovou, soukromou.
Norma zákonná buď a) připouští vůli soukromou jako normu vedle sebe co rovnocennou a se skutkovými základy spojuje normativně povinnosti jen potud, pokud nebyly určeny vůlí jednotlivcovou (ius dispositivum) nebo (b) vůli soukromou jako pramen normy pro daný případ vylučuje, buď výslovně z nějakého důvodu právně politického, nebo mlčky, když onu normu činí absolutně platnou (práva věcná, absolutní) vůči všem a nemůže její obsah nechat určit vůlí soukromou, jež má platnost pouze relativní, mezi smluvními stranami (ius cogens).
Je jasno, že norma derogující (ve smyslu výše uvedeném) zákonu staršímu a mající váhu práva dispositivního a uznávající soukromou vůli za rovnocennou, nederoguje normám soukromým, tedy ani normám časově starším, a nevztahuje se proto na právní smlouvy již stávající a nepůsobí tedy nazpět — ovšem pokud výjimka není snad zákonem stanovena.
Naproti tomu ius cogens, nesnášejíc vedle sebe soukromé normy jako rovnocenné, deroguje-li zákonu staršímu, zasahuje právní poměry již založené a dává jim svou normativní náplň, přináší s sebou tedy nepravé zpětné působení, pokud ovšem positivně právní předpis neukládá výjimek.
Pokusíme-li se pak shrnout tento rozbor, vidíme:
Derogace zákona vznikne a) zrušením, ať už výslovným, jak tomu bývá při výpočtu zrušených ustanovení při příležitosti nějaké kodifikace nebo tím, že vyskytne se norma předpisující pravý opak, tedy normu non A proti staré normě A. anebo b) změnou, t. j. normováním povinnosti nové, povinnosti B, která starou normu úplně vylučuje.
Pokud pak časové derogace se týče, zákon derogovaný nemůže nikdy býti vzat v úvahu (neplatí) při rozhodování, co platí dnes, ač jistě bude nutno, aby se stal předmětem úvah při zkoumání, co platilo včera, kde tedy derogován nebyl.
I pro dobu minulou muže býti derogován zákonem s pravou zpětnou působností, který zahrnuje nejen derogaci neomezenou, t. j. od okamžiku platnosti do budoucna i do minulosti jdoucí, ale také normu působící kupředu i zpět.
Kde není této zpětné působnosti, působí zákony od okamžiku své platnosti do budoucna a sice tak, že ius cogens nestrpí vedle sebe normy soukromé, vzniklé na základě zákona staršího a ius dispositivum, připouštějíc vůbec soukromou vůli jako rovnocennou, ponechává je v platnosti.

Citace:

Derogace a působení zákona.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 8, s. 239-242.