Reforma právnického studia. Komise pro reformu právnickéno studia konala po delších odkladech v květnu novou schůzi. Pokud jsme informováni, nedospělo se k definitivním uzávěrům a v debatě bude se pokračovati až v zimních měsících. Je příjemno, že si této otázky velmi aktuální začínáme více všímat. Než nezdá se, že by se tímto tempem v dohledné době mohlo dojíti k cíli. Není třeba vůbec skepticky na reformu pohlížeti, ačkoliv bylo slyšeti už také hlasy, že dosavadní soustavou bylo vzděláno na tisíce právníků, z nichž řada jako Randa, Ott, Čelakovský, Heyrovský byli beze sporu znamenití. Takovéto odkazy na vynikající jedince ovšem nezpomohou, protože je nutno si všímati právnictva souhrnně. A tu vidíme, že cosi našim právníkům chybí. Pokud jde o tyto mezery právnického vzdělání, jest nutno připustiti subjektivní dojmy. Jednomu se zdá, že chybí toto a jinému ono. Ale tolik je jisto, že velmi podstatnou závadu tvoří nynější celková metoda, jež je snad vhodná pro vyšší střední školu, nikoliv však pro školu vysokou. Rozdělení na pevné ročníky, pevný vázaný studijní plán, kdy přetížení učitelé nemohou se věnovati speciálním kolegiím, v nichž jedině lze látku vědecky prohloubiti atd., to jsou všechno bolestné zjevy právnického studia. Jim v zápětí následují pak jen neblahé důsledky, že se studuje většinou jen z učebnic, opomíjejí se přednášky, posluchači se nesnaží vniknouti do hloubky. To co bylo řečeno, platí přirozeně jen povšechně, mezitím jest vyjmouti zjevy skutečně velmi dobré, ale tyto význační jednotlivci nenapraví celkového nesouladu. Naproti tomu lze však upozorniti také i na jasný líc tohoto černého rubu. Neboť okolnost, že studentovi se dostane řádných učebnic většinou autorisovaných, dává mu do rukou přesnou příručku, dále kursy látku vyčerpávající podávají mu celý předmět a nadto v logickém sledu a konečně i to, že studující právník je pod stálým takřka dozorem budoucích komisařů, znamená, že každý poctivější student látku zvládne a že tedy na našich fakultách není poměrně tolik »zkrachovaných« existencí (»věčných studentů«), jako na jiných. Tedy podstatná závada je v tom, jak se studuje, nikoliv co se studuje. A proto bych první nutný krok k reformě spatřoval nikoliv v reformě studijního řádu (který ostatně podle tradice vysoké školy — techniku ovšem vyjímaje, protože právě v tomto bodě je na úrovni školy střední — má býti co nejsvobodnější, v čemž spočívá vlastně akademická svoboda), nýbrž v reformě zkušebního řádu, protože zkoušky jsou jediným prostředkem k zjištění, jak posluchač studoval. Tedy reforma státních zkoušek a rigoros spolu s novou úpravou doktorátu, jehož význam jest co nejvíce pozvednout. Reformě zkoušek nebudou v cestě státi také technické potíže, které se naskytají reformě právnických studií (na př. na pražské fakultě). Tato reforma by vedla mnohem rychleji k cíli, protože také zkušebním komisařům může býti předepsáno, co a jak mají zkoušet, profesorům však podle zásad akademické svobody nelze nikterak přikázat, jak a co ve svém předměte mají vykládat, nechceme-li se vrátit zpět k době josefské a leopoldské, kdy i na universitách byly přesně předepsané a vládou schválené učebnice, podle nichž jedině smělo býti vykládáno.
Ča.