Phil. et JUDr. Rob. Maršan, Dějiny policejní organisace rakouské, sešit 1. (Knih. Sborníku věd práv. a stát., řady státověd. čís. VI.)
Hlavní thema pro autora jest: vyložiti, kterak v 18. století povstala speciální organisace policejní, odlišená od všeobecné správy politické. Jde o konečné dílo cís. Josefa II., arci na podkladě organisací, které už Marie Terezie byla zavedla v sídelním městě Vídni, zvláště dle recipovaných vzorů francouzských; předchozí vývoj pak sahá ještě do dob starších. Ve středověku instituce policejní vůbec daleko nedospěly: policie stěží odlišovala se kriminální justice; šlo spíše o repressi skutků proti »zemskému míru«, než o vlastní policejní praevenci, o úřední činnost ex offo a bezprostřední, positivní pěstování veřejných zájmů. Také sama správní organisace byla nedostatečnou, záležejíc v agglomerátu mocí samosprávných (feudálních i městských), vedle nichž správa zeměpanská, takřka jen subsidiárně zasahující, musila býti zase znova budována. Teprve modernímu, absolutnímu státu podařilo se během doby vytvořiti mocnou soustředěnou organisaci správy zeměpanské; a teprve na vrcholi tohoto vývoje, v době osvícenské, dotvořena před koncem 18. stol. universální soustava speciálních úřadů policejních: ředitelstev a komisařství, s výkonnou policejní stráží, podřízených konečně jedinému chefu, vulgo ministru policejnímu.
Ačkoli dle toho jádro thematu spadá do správních dějin 18. stol., autor nechtěl se spokojiti touto dobou, nýbrž zdaleka již sleduje vývoj předchozí, přihlížeje při tom vedle orgánů zeměpanských také k samosprávným, a rovněž i materiálně k působnosti policejní správy podle polic. řádů i jiné legislace. Vychází blíže od počátků moderní správy státní za Maximiliana I. a Ferdinanda I., i líčí, které orgány vůbec byly činny v oboru policie, a to již také na základě vývoje staršího ze středověku. Při tom však obmezuje se toho času na země německorakouské, zvláště na Rakousy p. E. a na Vídeň; připouští sice, že také v českých zemích byl jistý vývoj policejních institucí z kořenů samorostlých, avšak naproti tomu připomíná, že dějištěm pozdějších výtvorů absolutního státu byl především »Stammland«, odkud ony teprve osvědčivše se zaváděny též do zemí ostatních.
Vzhledem k rozsáhlosti celého předmětu autor hodlá v dílu I. pojednati o »vývoji policejní organisace zeměpanské v Rak. až po zavedení jednotné soustavy Josefem II.«; a v části I. slibuje »zeměp. polic. organisaci v době před velikými reformami«, tedy do r. 1749. Z této I. části pak podává v 1. sešitu své publikace teprve jeden oddíl: totiž sleduje jednak vůbec vývoj zeměp. úřednické správy od poč. 16. do pol 18. stol., jednak zvláště policejní organisaci a správu v Rakousích v období 1500—1620; dále nepřišel. Následovně sešit 1. podává toliko první úvod z doby před vytvořením speciální polic. organisace zeměpanské, a takto v neprospěch autorův praesentuje se jen jako nedosti jednotná, úlomková exposice. Rovněž není tento oddíl ještě založen tak na původních pramenech, jako má býti částka další; opíráť se jen z části o Codex austr. a většinou o literaturu. Protož litovati jest, že autor nepodal nám částky větší, která by mu asi zabezpečila posudek příznivější. Nicméně lze mu aspoň k dobru připočísti snahu po předběžném uzákladnění; z druhé strany zase ve příčině doby pozdější je nám jako náhrada po ruce souborný přehled celého vývoje dalšího až do stabilisace policejního dvor. místa na zač. 19. stol., jak jej autor na základě svého původního studia podal v V. ročníku »Sborníku«.
Autor v 1. sešitu své publikace podává zprvu všeobecný úvod o pojmu a vývoji »policie« v literatuře a praxi (do str. 25), jenž však juristů neuspokojí. Cituje kompilaci, jakou je Slovník Veselého (str. 5, 6), a když dovolává se Ulbricha, nevystihuje dosti smysl, aniž dbá rozdílu mezi Steinem a O. Mayerem. Ačkoli věda zná policii také jako zvláštní funkci pronikající všelikými obory správními (v. ku př. Ulbrich, Lehrb d. öst. Verwaltungs-R., 330 sl.), autor míní, že pro rozdílné pojímání policie není podkladu zásadního, a rozhoduje se ve smyslu praxe prostě pro »určitě ohraničený obor správy vnitřní«; pro policii v užším smyslu, totiž bezpečnosti. Co do vývoje vytkl správně, že slovo policie mělo své dějiny, že totiž dle polic. řádů z 16. a 17. stol. a dle prvých spisův o »policejní vědě« v 18. stol. označovalo vnitřní správu vůbec a že teprve vlivem polic. organisaci francouzských za Ludvíka XIV. pronikl později smysl užší (policie pořádku a bezpečnosti), oproti němuž mluví se pak o t. zv. policii blahobytu. Ze starší literatury ukazuje jen povšechně k Justimu a Sonnenfelsovi (pomíjeje staršího Seckendorfa, aniž karakterisuje směr Bergův a p.); ve příčině organisací francouzských pouze stručně dotýká se Ludvíka XIV. a Colberta (revoluce a Napoleona sotva v poznámce), odmítaje ovšem, že by rozhodný vliv u nás příslušel vzorům pruským. Při tom všem také dostatečně nevytkl, že vedle dějin »slova« policie jde též o vývoj vědy a praxe státní: ani se nedotýká rozporu mezi státem blahobytným, policejním a státem pouze právním (ve smyslu liberálního individualismu), ani neukazuje ke stanovisku moderního státu právního neboli ústavního.
V části I. pak autor líčí nejprve vyšší správu zeměpanskou, zvláště v Rak., od Maximiliána I. do Marie Terezie. Výklad rozvrhl ve 3 odstavce: o počátcích správy úřednické, o zemské vládě rak., o úředních organisacích centrálních; odstavec o vládě zemské rozdělen dále na: 1. vývoj zevní, 2. vývoj ducha zeměp. správy v době přechodu k osvícenému absolutismu, 3. povšechnou charakteristiku činnosti zemské vlády, 4. rozvoj početní síly úřednictva a platy. Nelze říci, že by tato systematika byla vesměs zdařilá, a výklad přehledný a výstižný. Zejména, když se již autoru zdál potřebným oddíl o úřadech centrálních, měl si jej pečlivěji sestaviti a vystříhati se nedostatků nebo nesprávností. Tak ku př. »neurčitý« poměr rady tajné a dvorské (str. 49) mohl býti lépe vyložen; z rak. dvorské kanceláře činí se již r. 1620 rozhodující instance, ač tehdáž ještě kollegiem nebyla (str. 49), následovně pak není správně vyznačeno postavení tajné rady a pokud se týče i říš. dvorské rady, jejíž činnost v rak. zemích dle autora přestává jednou r. 1620, podruhé r. 1720, což obojí není přesné. Také »nezávislé« prý territoriální sekce při rak. kanceláři (str. 50) nesluší pokládati za senáty, nýbrž jen za referáty a expedice; to, že jeden ze dvou rak. kancléřů věnuje se pouze záležitostem zahraničným, klade již do r. 1705. Přeceněna je deputace pro některé vnitřní záležitosti (str. 52), a podobně, jak se podobá, přeceňuje se nedokonalé ještě zařízení sekce soudní při zemské vládě rak. od času Ferdinanda I. (str. 36, 40). Povážlivou je také poznámka, že česká a uherská dvor. kancelář vznikly postupně decentralisací z českého a uherského sekretariátu Ferdinanda I. (str. 50).
Napotom autor přistupuje k policejní organisaci a správě v Rakousích v době 1500—1620. Po všeobecném rozhledu věnuje prvý oddíl úřadu zemského maršálka, jehož policejní úkoly ve středověku vynikaly a stopy jejich ještě v 16. století byly znatelny, až nová zeměpanská vláda postupně je docela absorbovala. Druhý oddíl pak obírá se policejní správou zemské vlády (vládním profousem, policejním kollegiem od r. 1560 a j.), kdežto oddíl třetí je věnován organisacím samosprávným: nižším »soudům zemským« (hrdelním), vrchnostem se soudy vesnickými, i městským soudům a magistrátům, zvláště ve Vídni, kde vedle purkmistra přicházel také zvláštní zeměpanský Anwalt. Také v těchto oddílech výklady autorovy nejsou vždy spořádány, zejména není dosti odlišen výklad o orgánech a i jich hmotné působnosti. Tak v oddílu o policejní správě vlády zemské se podává přehled policejních řádů a jiné legislace, ačkoli se tu upravovala činnost také jiných orgánů (o polic. řádech jednáno už také v úvodě, str. 16, 21 sl., zde str. 70, 80); mezitím pojednává se zas o orgánech (polic. kollegium str. 76, tajná policie 79, 81), pak následuje další výklad o hmotné legislaci, načež je zase řeč o orgánech (str. 89 sl.: o vládním profousu, o někt. strážích, pomocných orgánech finančních, o komorním prokurátoru). Zřízení cís. guardie ve Vídni z r. 1580 ponechává se do doby následující, kdežto policejní legislace uvedena zde namnoze až do r. 1650. Ostatně přehled policejní působnosti je podán toliko zběžně, někdy jen uvedením počtu dotyčných nařízení z Codex austriacus — to však lze patrně tím omluviti, že autor nedokládal zevrubný a soustavný rozbor za svůj úkol, chtěje sledovati hlavně policejní organisaci. Pokud jde o tuto, lze při výkladu o »zemském« maršálku (str. 56 sl.) postrádati udání, od kdy úřad ten vlastně vznikl na rozdíl od maršálka dvorského; o vyšších soudech zemských nestala se ani zmínka. Pro starší vývoj orgánů samosprávných autor dovolává se pozdějšího Tractatu de jur. incorp. r. 1679, ale při tom patrně nepovšiml si, jaký je v Rak. p. E. rozdíl mezi Grundobrigkeit a Dorfobrigkeit (str. 100-1; též 95, 98). Při líčení starší policie Vídeňské bylo by dobře bývalo povšimnouti si také líčení Werunského (Öst. Rechtsgesch. § 11, kdež jsou též lepší zprávy o Spielgrafu a Hansgrafu, než u autora na str. 94, 117 pozn.). Ostatně nelze vůbec potlačiti zmínku, že autor co do dikce i jazyka leckdy vede si nedbale; ano že po příp. volností a nepřesností výrazu bezděky budí někdy až podezření z neznalosti věci. 1
Věcným doplňkem autorovy publikace jest větší článek »Vznik moderní organisace rak.« ve Sborníku věd pr. a st. (V.), jenž podává vítaný přehled další. Tu ukazuje se zejména k Vídeňské městské guardii (1580—1741) a »Rumorwache« (1650—1776), k bezpečnostním komisím u zem. instancí v l. 1720—1783, potom k policejním reformám terezínským ve Vídni z l. 1754 a 1776 (tu zavedeny rayony pod polic. dozorci s polic. stráží) a konečně k zavedení policejních ředitelstev i podřízených komisařství za cís. Josefa r. 1783—85, spolu ke koncentraci veškeré policie v rukou vlastního původce reformních návrhů hr. Pergena, jemuž po krátké přestávce za Leopolda II. vrchní vedení policie cís. Františkem r. 1792 zase vráceno; odtud pak »policejní dvorní místo« trvalo do r. 1848. 2
Již to, co nám autor posud podal, je práce záslužná a nová, poněvadž v dosavadní literatuře najdou se pouze zprávy kusé. I když vykazuje některé nedostatky, zvláště po stránce právnické a systematické, přece lze doufati, že v autora hlásí se nová síla, jež dovede monograficky bádati a ve svém oboru vědeckými výsledky své historické práce časem se uplatniti.
BR.

1. V. str. 53, 58 a j. Co do výrazů: záležitosti domácí sc. vnitřní, str. 53; vážně = přísně (ernst) str. 82; »škodliví lidé«, landschädl. Leute sc. zemští škůdci či zhoubci, str. 55; Rakousko místo Rakousy, str. 21; místo »dvorní« rady a kanceláře říkávali Čechové »dvorská«. Také ve Sborníku V. autor nedbá přesnosti; tak mluví: o bezpečnostní komisi 1720 u »místodržitelství« Víd. (místo zemské vlády), o těchže komisích v letech 50. u všech »gubernií« akr. 1760 o radovi »gubern.«, ačkoli gubernia jsou pozdější; k r. 1773 a 1782 o »místodržiteli« dolnorakouském, ačkoli tu šlo o praesidenta zemské vlády; podobně i k r. 1791 a 1793 všechny chefy zemské nazývá »místodržiteli«.
2. Hrabě Pergen r. 1782 byl zem. maršálkem a vládním praesidentem, neboli zemským chefem; místodržitelem neslul. Že nazýván ministrem, vulgo pak také policejním, nesluší, jak činí autor na str. 329. pozn. 33. a 336. pozn. 39., pokládati za následek diplomatické služby a někdejšího řízení státní kanceláře (kterou ani neřídil); nýbrž on nabyl titulu ministra (ev. »in innländ. Geschäften«) tím, že byl dříve členem státní rady panského stavu.