NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 6 (1906) - Philippovich: Individuelle Verantwortlichkeit und gegenseitige Hilfe im Wirtschaftsleben.

Politické hospodářství.

Philippovich: Individuelle Verantwortlichkeit und gegenseitige Hilfe im Wirtschaftsleben (Inaugurační přednáška při nastoupení úřadu rektorského na vídeňské universitě 1905). Myšlénka hospodářské svézodpovědnosti, jíž liberalism přikládal tak důležitý úkol, dnes mnoho pozbyla na svém významu. Socialism postavil naproti ní, ale jen s částečným oprávněním zodpovědnost společenskou. Novodobé směry t. zv. mutualismu neb solidarismu hledají pak cestu střední mezi individuální svobodou a ústřední vázaností. Individuální svézodpovědnost nesouvisí však nutně s individualistním řádem hospodářským, ona jest starší, než tento, a může platnost svou podržeti i za jiného, snad dokonalejšího řádu hospodářského. Svézodpovědnost má pro jednotlivce trojí význam: povinnost starati se sám o svou a své rodiny existenci, nésti sám zdar či nezdar svého hospodářského konání a konečně sám starati se o účelné prostředky a cesty k dosažení svých hospodářských cílů. Sankce trestu neb odměny spočívá pak právě v majetkové ztrátě neb zisku. Krajní liberalism ústy Prince-Smitha vyjádřil moment svézodpovědnosti v ten smysl, že právě strach před smrtí hladem jest nejmocnějším podnětem hospodářského vzpružení.
Ale byla by omylem domněnka, že v dobách dřívějších, za platnosti autoritativního řádu hospodářského, cechovnictví a feudalismu, svézodpovědnost hospodářská naprosto byla vyloučena. I tehdy již hospodářská existence jednotlivce dokonce nebyla zajištěna, výše důchodů se měnila, objevoval se sociální vzestup a sestup, nerovnost majetková, hromadná chudoba. I tehdy již mnohé živly náhodné, jako pohromy živelní, války, změny techniky výrobní, obchodních cest, měny atd. ohrožovaly zabezpečnost majetkovou a důchodovou.
I ve věku středním setkáváme se s hromadnou chudobou. Nebylo tehdy arci dnešní veřejné péče chudinské, poněvadž křesťanský názor světový byl pramenem štědré dobročinnosti soukromé, avšak žebrota stihána byla skoro ve všech zemích drakonickými tresty, důkaz že zákonodárce stál na zásadě individuální svézodpovědnosti. Ovšem doba pozdější zásadu individuální svézodpovědnosti ještě zostřila a rozšířila, ačkoliv sociální odvislost jednotlivcova formální svobodou hospodářskou jen zdánlivě se zmenšila. Liberalism tuto sociální odvislost nedosti oceňoval, přezíraje, že nutnou podmínkou svézodpovědnosti jest určitá úroveň majetková a intelektuální, které jednotlivec často beze své viny nikterak dosíci nemůže. Založení hospodářského jednání jedině v sledování soukromého zájmu může míti obecnoškodlivé účinky. Proti individuální svézodpovědnosti nutno postaviti zodpovědnost sociální. Z této plyne pak odůvodněnost nucených zásahů jak v záporném tak i v kladném směru v hospodářské jednání jednotlivcovo. To platí zejména při každém podnikání, jež má ráz monopolní. Svézodpovědnost doplňována býti musí dále vzájemnou pomocí, jež jest plodem názorů mravních a spočívá ve vědomí společenství zájmů. Tato vzájemná pomoc v různých dobách i poměrech různým spůsobem může býti organisována. Nositelem jejím byla dříve především církev a veřejnoprávní korporace, nyní jest jím jednak stát, jednak dobrovolné sdružování. Není správno státní činnost z oboru vzájemné pomoci vylučovati, třeba s činností onou spojeny byly někdy stinné stránky, jako byrokratický mechanism, nucenost, možnost zneužití. Od nedostatků těchto může se správa státní emancipovati, povážlivější však jest, že ona mnohdy podléhá vlivům hospodářských a politických tříd, kteréž vlivy s principem vzájemné pomoci jsou v odporu. Nucenost, jež s hospodářskou činností státu bývá spojena, zbavuje tuto ještě povahy vzájemné pomoci. Vždyť i náboženství, mravy, tradice, veřejné mínění, nejsou prosty živlu nucenosti. Stát ostatně také není zařízením jsoucím mimo a nad jednotlivci, nýbrž na konec žije a působí rovněž v nich. Ovšem stát nemá hospodářskou svézodpovědnost individua odstraňovati, nýbrž jen ulehčovati. A skutečně, přes rozšířenou působnost státu a jiných svazků veřejnoprávních ve věcech hospodářských, nelze tvrditi, že by svézodpovědnosti hospodářské bylo v celku ubylo. Statistika ukazuje, že soukromého podnikatelského kapitálu přibývá mnohem rychleji, než onoho, jenž umístěn jest v podnicích veřejných. O vzrůstu hospodářské činnosti státu mluviti lze tedy jen ve smyslu absolutním, nikoliv relativním, státní působnost stala se jen extensivnější, nikoliv intensivnější; o nějaké soustavné zúžení soustavy soukromohospodářské se však dokonce nejedná. Ovšem zasahuje působnost státní správy na mnoze do individuální zodpovědnosti. Ale zásah tento jest právě jen tam odůvodněn, kde jde o způsob vzájemné pomoci. Tato vzájemná pomoc jest pak tam na místě, kde nevypočítatelné skutečnosti a sociální závislosti za dnešních poměrů svézodpovědnost hospodářskou ohrožují. To platí zejména o dělnictvu. Zde zvláště svépomocná organisace vykazuje skvělé výsledky jak při krisích hospodářských tak i při nezaviněné bezvýdělečnosti. Organisace ta poskytuje dělnictvu netušenou moc, jest zárukou jeho sociálního pokroku, oporou jeho sebevědomí a vzdělání. Bylo by pak omylem domnívati se, že vzájemná organisace individuální svézodpovědnost vylučuje, naopak ona ji předpokládá, má-li býti účinnou. Ve vzájemné soutěži států a národů pak ony zvítězí, u jichž příslušníků vědomí individuální svézodpovědnosti jest nejživějším. Jen tu možna jest silná iniciativa, technická i hospodářská pokročilost. Proto právě posílení svézodpovědnosti musí i dnes býti cílem každé hospodářské politiky. Ovšem úkol tento nevyčerpává se jen na poli hospodářském. Důležitou jest i výchova k duchové samostatnosti. Duchová a hmotná osvěta si na vzájem neodporují, nýbrž ve svých nejvyspělejších zjevech tvoří jednotný soulad.
To jest tresť zajímavých vývodů autorových, jenž zde zabočil na pole sociálně důležitého problému zodpovědnosti individuální a společenské v životě hospodářském. Právem klade důraz na trvající význam zodpovědnosti individuální. Že však přes to v novodobém životě hospodářském mocný vliv připadá i zodpovědnosti sociální, která ve své podstatě jest záporem zodpovědnosti individuální, o tom nemůže býti pochybnosti. Podaří-li se tuto propast mezi zodpovědností individuální a sociální překlenouti a zodpovědnost individuální, jež jest vzpruhou tak vzácných ctností hospodářských a pokroků technických, posíliti oním živlem organisačním, jejž zove autor vzájemnou pomocí, jest otázkou budoucnosti.
C. H.

Citace:

Philippovich: Individuelle Verantwortlichkeit und gegenseitige Hilfe im Wirtschaftsleben.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1906, svazek/ročník 6, s. 448-450.