Václav Müller, Svobodníci. Pokus o monografii ze sociálních dějin českých 15. a 16. století. V Praze 1905. Sociální dějiny naše neboli dějiny vývoje našeho společenského ústrojí dávno jsou předmětem úvah domácích i cizích právních historikův a sociologů. Po příkladu Palackého a Tomka mnozí i historikové — uvádíme aspoň, nechávajíce právní historiky stranou: Lipperta, Peiskra, Vacka, Jasinského, Wintra, Sedláčka, Kameníčka, Pekaře — věnovali pozornost sociálnímu a právnímu postavení jednotlivých tříd společenských u nás; ale není pochybnosti, že dalším přesným badáním a uveřejňováním nových pramenů mnoho nového světla v tomto oboru se nám ještě dostane. Za doklad může sloužiti přítomný spis, jenž je prací důkladnou, na samostatném též badání archiválním založenou, o střízlivé soudnosti spisovatele chvalitebné svědectví vydávající. Jedná netoliko o svobodnících, nýbrž i nápravnících, dvořácích, Chodech a Královácích a svobodných rychtářích, podávaje obraz právního a sociálního postavení těchto vrstev společenských ve dvou stoletích před r. 1620. Mnoho zajímavého a nového poskytují stati, jednající o příslušnosti soudní a správní ve věcech svobodníků, o jich právech a povinnostech a o vzniku knih svobodnických v deskách zemských. Dle autora rozhodoval od 15. století statek o svobodství a k jádru svobodníkův od starodávna trvajícímu přistupovali noví svobodníci: následkem rozdělení svobodného statku, dávání odumřelých statků ve výsluhu neb výprosu, propouštění lidí poddaných na svobodu a koupí statku svobodnického neb jeho části osobou svobodnou na př. měšťanem. A zase menšil se počet svobodníků prodejem svobodství šlechtě neb duchovenstvu, dobrovolným neb nuceným přikazováním se svobodníků vrchnostem a konečně ztrátou jich svobody z trestu. O nápravnících soudí spisovatel, že byla to třída lidí jednak nižšího původu šlechtického, jednak nešlechtických osob svobodných neb i robotného stavu, která držela od světských a duchovních vrchností statky dědičně a volně za závazek osobních služeb. Oni seděli na právu jiného, majíce jinak nestejné postavení, takže jedni měnili se od 15. stol. v poddané, jiní stali se svobodníky, zniknuvše služeb a došedše zápisu statku do desk. Od nich málo prý se lišili dvořáci, kdežto Chodové a Králováci byli původně v poddanském poměru ke králi, ale vymohli si výkupem proměnu služeb v platy. Na Moravě k podobným výsledkům dospěl Kubeš, pojednávaje v zajímavém článku hlavně o manech neb nápravnících kláštera Třebíckého (Časop. Matice Mor. 1902, str. 201 násl.). Co se českých knih svobodnických týče, soudí o nich autor, že byly založeny v l. 1614—1620. Neméně poučny jsou stati, v nichž spisovatel pojednává o právech svobodníků míti poddané, o jich právu honby, čižby, rybolovu a pálení uhlí, míti krčmy a vařiti pivo, jakož i o jich povinnostech platiti daně a konati roboty zemské. Spis zakončen je sedmi přílohami, z nichž nejdůležitější je soupis svobodnictva z r. 1550. Spisovatel nemíní sledovati další osudy svobodníků. Práce jeho pochází ze studií seminárních, za kterých měl přístup k pramenům deskovým, i přeje si, aby v práci jeho pokračoval pracovník povolanější a zkušenější, jenž by patrně archiválními studiemi mohl se zabývati. Máme ale za to, že autor, který osvědčil spůsobilost řádně spracovati tak zajímavou látku právně-historickou, neměl by se vzdávati naděje na pokračování a také doba předhusitská měla by jej lákati, aby i jí dále věnoval pozornost. J. C.