Čís. 13059.
Vymáhající věřitel, jenž zabavil věci ve stánku, najatém dlužníkem, jednal v mezích svých práv a nemůže býti činěn zodpovědným za škodu vzešlou třetí osobě tím, že zabavil její věci, leč že by tato osoba prokázala, že vymáhající věřitel provedl zabavení v úmyslu, by ji poškodil. Vymáhající věřitel nebyl povinen zrušiti exekuci dříve, než se bezpečně přesvědčil o pravdivosti tvrzení třetí osoby, že byly zabaveny její věci.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1933, Rv I 527/32.)
Žalovaný zabavil k vydobytí pohledávky za Marií G-ovou na trhu v Ch. zboží, jež bylo prodáváno ve stánku, najatém dlužnicí. Žalobkyně, dcera dlužnice, domáhala se žalobou, o niž tu jde, na žalované náhrady škody, tvrdíc, že zboží, jež bylo zabaveno, prodávala ona (žalobkyně); nikoliv dlužnice, a že tím, že jí zabavením bylo znemožněno prodati zboží, utrpěla škodu v zažalované výši. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Je nesporno, že žalovanému byla povolena usnesením okresního soudu ze dne 16. ledna 1930 létací exekuce proti matce žalobkyně Marii G-ové a že exekuce ta byla provedena dne 1. dubna 1930 na jarním trhu v Ch., a to, jak odvolacím soudem je zjištěno, tím způsobem, že bylo zabaveno zboží, které bylo ve stánku, jejž si najala dlužnice Marie G-ová, která, jak je nesporno, má živnostenský list. Odvolací soud pak zjistil dále nepřísežnou výpovědí žalovaného, že zabavení byl přítomen trhový komisař, jenž výslovně prohlásil, že žalobkyně nemá žádné právo prodávati na trhu, pokud se týče v uvedeném stánku, ježto si nenajala žádný stánek. Podle § 253 ex. ř. lze zabaviti věci, jež má dlužník ve svém chování (ve své moci). V instrukci pro výkonné orgány pol. 63 čís. 2 je výslovně uvedeno, že věci uložené ve zvláštní živnostenské místnosti jsou v chování majitele živnosti. Z toho plyne, že předměty ve stánku Marií G-ovou najatém byly po rozumu § 253 ex. ř. v její moci a byl proto žalovaný oprávněn vésti na věci ty exekuci, a učiniv tak, jednal jen v mezích svých práv a nemůže podle § 1305 obč. zák. býti odpovědný za škodu žalobkyni zabavením snad vzešlou, leč že by žalobkyně prokázala podle druhého odstavce § 1295 obč. zák., že žalovaný provedl zabavení v úmyslu, by ji poškodil. To však žalobkyně netvrdila, tím méně prokázala. Pokud žalobkyně tvrdí, že žalovaný věděl nebo věděti musil v době zabavení, že zabavuje cizí věci, ocitá se v rozporu se zjištěními odvolacího soudu. Odvolací soud zjistil, že při provádění exekuce tvrdila žalobkyně, že zboží je její, že ukázala žalovanému také komisní notu firmy J., že mezi zbožím bylo však také zboží, které žalovaný sám Marii G-ové dodal, že intervenující policie a výkonný orgán vzhledem ke shromažďujícímu se množství lidí naléhali na rychlé provedení exekuce, takže nebylo lze provésti roztřídění zboží a nemohl se ani žalovaný přesvědčiti, zda a které zboží je totožné se zbožím uvedeným v komisní notě. Z těchto zjištění plyne, že žalovaný tehdy nevěděl a ani věděti nemohl, že věci, jež byly ve stánku Marie G-ové, a peníze za ně stržené nepatří jí, nýbrž žalobkyni, a že se ani o tom na místě samém nemohl přesvědčiti, a ježto nároky vylučovací uplatňovala dcera dlužnice, která v stánku dlužnicí najatém prodávala, mohl míti důvodné podezření, že ve skutečnosti jde o zboží patřící dlužnici. Jednal proto žalovaný, když provedl zabavení, jen v mezích svého práva a nebyl povinen exekuci zabavením zboží žalobkyni do komise daného a stržených peněz zrušiti dříve, než až se bezpečně přesvědčil o pravdivosti jejího tvrzení. Že by v tomto směru ho stihalo nějaké zavinění, dovolatelka nevytýká. Ježto tudíž žalovaný prováděje zabavení jednal jen v mezích svého práva, není podle § 1305 obč. zák. práv žalobkyni ze škody, která jí zabavením vzešla (srovnej rozhodnutí čís. 4632, 5936, 10336 sb. n. s.), a nepochybil odvolací soud, když zamítl žalobu.