Čís. 12974.

Ustanovením § 265 zákona ze dne 15. června 1927, čís. 76 sb. z. a n., zůstalo ustanovení § 124 čís. 2 ex. ř. nedotčeno.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1933, R I 957/33.)
Usnesením ze dne 15. června 1932 byla vymáhajícímu věřiteli povolena exekuce vnuceným propachtováním živnosti (autodopravy) povinného. Při rozvrhu výtěžku pachtu nevzal soud prvé stolice zřetel k pohledávce eráru 3521 Kč na dani výdělkové, poněvadž nejde o nemovitost, nýbrž o propachtování pouhého oprávnění a poněvadž podle zákona č. 220 z roku 1896 ř. z. výdělková daň jen tehdy požívá
77* přednostního práva, když nemovitost věnována byla převážně a výhradně podniku. Rekursní soud přikázal bernímu úřadu v přednostním pořadí na výdělkovou daň 1567 Kč. Důvody: Při propachtování majetkových práv jest podle § 340 druhý odstavec ex. ř. splátky pachtovného, které jest skládati k soudu, rozděliti podle předpisů o rozdělení výtěžkových přebytků při vnucené správě. Jest proto použíti v souzeném případě ustanovení § 122 ex. ř. a násl. Podle § 124 čís. 2 ex. ř. a § 120 čís. 1 ex. ř. jest z přebytků výtěžku, které jest rozděliti, zapraviti především daně s přirážkami, které se platí ze zabaveného majetkového práva a nebyly déle tří let zadržené. K těmto daním patří též výdělková daň. Podle § 125 ex. ř. jest toho, co zbude po zapravení těchto daní, použíti k splacení pohledávky, k jejímuž vydobytí byla povolena exekuce. Jest sice správné, že, jak prvý soud uvádí, v souzeném případě nejde o nemovitost, nýbrž o propachtování pouhého oprávnění; avšak ustanovení zákona dnes již neplatného čís. 220/1896 ř. zák. nelze vůbec použíti. V tomto případě nejde o věcné, nýbrž o osobní ručení za daně připadající na autodopravu, které jest zapraviti z výtěžku tohoto práva. Teprve kdyby nemovitost byla věnována převážně nebo výhradně výdělečnému podniku povinného a výdělková daň by nemohla býti zapravena z výtěžku tohoto podniku, mohlo by věcné ručení nemovitosti přijíti v úvahu. Ježto vnucené propachtování bylo povoleno dne 15. června 1932, mohou dojíti k uspokojení jen daně až do 15. června 1929 splatné, pročež bylo poukázati bernímu úřadu jen částku 1567 Kč na nezaplacené dani.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Názor stěžovatelky, že ustanovením § 265 zák. čís. 76/27 sb. z. a n. bylo ustanovení § 122 ex. ř. (snad § 124 čís. 2 ex. ř.) omezeno, nemá v zákoně tom opory. Jím bylo jen upraveno věcné ručení nemovitosti sloužící výlučně nebo převážně k provozování výdělečného podniku za dvouleté nedoplatky daně výdělkové, a to v případě exekučního prodeje nemovitosti, jakž vyplývá z odstavce prvního § 265 tohoto zákona. Nebylo jím dotčeno ustanovení § 124 čís. 2 ex. ř., kterým jest upravena zcela jiná otázka, totiž zapravení daní uvedených v § 120 čís. 1 ex. ř. při rozvrhu přebytků výtěžku z vnucené správy. Nemohl proto dovolací rekurs opřený jen o tento nesprávný názor míti úspěch.

Citace:

č. 12974. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 439-440.