Čís. 12904.
Odepříti odevzdání pozůstalosti lze jen tehdy, když dědic, jehož dědické právo jest vykázáno, dosud nesplnil povinnosti uložené mu zákonem a zůstavitelem.
(Rozh. ze dne 13. října 1933, R I 818/33.) Pozůstalostní soud přijal na soud projednání pozůstalosti provedené notářem jako soudním komisařem s návrhem na odevzdání pozůstalosti dědicům ze závěti. Rekursní soud k rekursu Marie M-ové napadené usnesení potvrdil. Důvody: První soud přijal usnesením ze dne 17. března 1933 na soud projednání pozůstalosti po Václavu M-ovi, provedené notářem jako soudním komisařem s inventářem a s návrhem na odevzdání pozůstalosti dědicům ze závěti. Současně zvláštním usnesením z téhož dne oznámil stěžovatelce, že do pozůstalostních aktiv zařazena byla vkladní knížka okresní hospodářské záložny v K. na jméno Václav M. a na vklad ke dni úmrtí 61000 Kč, že bude toto jmění dědicům odevzdáno a Marie M-ová že se poukazuje se svým vlastnickým nárokem na tento vklad na pořad práva. Stěžovatelka napadá obě tato usnesení pro nezákonnost, nesprávné právní posouzení věci a neúčelnost, protože prý nelze odevzdati pozůstalost před splněním veškerých povinností a měl první soudce pozůstalostní řízení přerušiti až do vyřízení sporu, který stěžovatelka vede proti pozůstalosti. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Stěžovatelka má sice v rukou vkladní knížku, knížka zní však na jméno zůstavitele a vklad je vázán heslem, jež stěžovatelka, jak ze spisů patrno, nezná. Stěžovatelka není proto v držbě vkladu, neboť nemůže jím nijak disponovati (§ 10 zák. čís. 302/20 sb. z. a n.). Podle § 97 nesp. ř. má inventář obsahovati zevrubný seznam jmění, v jehož držbě se zůstavitel v době smrti nalézal. Stěžovatelka sdílela se zůstavitelem společnou domácnost, dle jejích podání v řízení pozůstalostním vinkuloval vkladní knížku zůstavitel, i musil se nalézati v její držbě a heslem znemožnil nakládání s vkladem. Poněvadž vlastnické nároky stěžovatelky dědicové neuznali, nezbývá stěžovatelce než sporem domáhati se přiznání jejích nároků. Takový spor nemá však za následek přerušení řízení pozůstalostního, byť i výsledkem jeho snad se ukázalo, že tu žádného jmění ve skutečnosti nebylo. Zajištění svého nároku proti vybrání vkladu dědici může si stěžovatelka opatřiti jinými zákonnými prostředky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursním soudem bylo potvrzeno usnesení prvního soudu a jest proto opodstatněnost dovolacího rekursu posuzovati s hlediska § 46 odst. (2) zák. čís. 100/31. Nejvyšší soud, přezkoumav spisy, neshledal, že napadené usnesení trpí některou z vad v tomto ustanovení zákona vytčených. K vývodům dovolacího rekursu stačí říci tolik: Nevyhově- ly-li nižší soudy návrhu, který uplatňuje stěžovatelka dovolacím rekursem, nedopustily se nezákonnosti, zejména neporušily ustanovení § 819 obč. zák. a § 174 nesp. říz. Neboť odepříti odevzdání pozůstalosti lze podle těchto ustanovení jen tehdy, když dědíc, jehož dědické právo jest ovšem vykázáno, dosud nesplnil povinnosti uložené mu zákonem a zůstavitelem. Takovou povinností není však povinnost tvrzená stěžovatelkou, když není o ní ani dosud právoplatně rozhodnuto, ani nebyla dědicům uložena zůstavitelem. Výtka rozporu se spisy jest již vzhledem k obsahu návrhu dovolacího rekursu bezpředmětnou.