Čís. 12800.

K pozůstalosti nenáleží povinnost dáti dceři věno a synovi výbavu.
Lhostejno, že za života otcova byl uplatňován nárok na určení výpravy (věna), nebylo-li o něm za života otcova rozhodnuto.
(Rozh. ze dne 14. září 1933, R I 617/33.)
Dne 19. prosince 1930 žádal Josef H. na soudě o určení přiměřeného vybavení proti svému otci Otakaru H-ovi. Otakar H. zemřel dne 12. ledna 1932 a k jeho pozůstalosti se přihlásil žadatel Josef H., pak Ladislav H., a pozůstalá vdova Anna H-ová, všichni ze zákona, a posléze Ústřední matice školská ze závěti. Usnesením ze dne 12. prosince 1932 zamítl soud prvé stolice návrh Josefa H-a na určení přiměřeného vybavení. Důvody: Josef H. se domáhá proti pozůstalosti jednak vybavení, jednak zákonného nebo povinného dílu. Tento nárok jest širší než nárok na vybavení, které se má včítati v povinný díl. Stal se tudíž pro změnu poměrů úmrtím otce Otakara H-a, jehož závazek k plnění vybavení jest jen osobní nárok Josefa H-a jako dědice nepominutelného, bezpředmětný a zanikl a nelze jej proto již uplatniti, poněvadž jest nárok ten nárokem z důvodů dědictví ztráven. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Výpravou, kterou podle ustanovení § 1231 obč. zák. mají rodiče dáti ženichu, svému synovi přiměřeně podle svého jmění, má být položen hmotný základ k náležitému zajištění nové domácnosti synovy a má sloužiti ku prvnímu zařízení celé jeho domácnosti. Nárok ten vzniká synovým sňatkem a spočívá v zákoně (srovn. rozh. čís. 9267 sb. n. s.). Žadatel uplatňoval svůj nárok již za živobytí svého otce, neboť podal žádost o určení výpravy již dne 19. prosince 1930, kdežto jeho otec zemřel dne 12. ledna 1932. Tímto uplatňováním již za života otcova přestal býti závazek otce Otakara H-a osobní povinností otcovou a stal se závazkem obligačním a proto nezanikl smrtí otcovou, nýbrž přešel podle § 531 obč. zák. na pozůstalost Otakara H-a. Nelze souhlasiti ani s názorem, že se nárok na výpravu stal úmrtím otce bezpředmětným. Řízení pozůstalostní po Otakaru H-ovi jest nyní, jak z pozůstalostních spisů vyplývá, v tom údobí, že pozůstalostní soud přijal jednak podmíněně s dobrodiním inventáře podané přihlášky dědiců ze zákona Josefa H-a, jeho bratra Ladislava H-a a pozůstalé vdovy Anny H-ové, jednak přihlášku universálního dědice Ústřední Matice školské v Praze ze závěti a nepoukázal dosud žádnou ze stran na pořad práva ke sporu o platnosti závěti. Není tedy v nynějším období pozůstalostního řízení jisto, zda stěžovatel bude dědicem pozůstalosti, či bude-li jen uplatňovati nárok na povinný díl, a poněvadž se neví, jaký nárok bude moci proti pozůstalosti uplatňovati, není možno tvrditi, že jest již nárok ten ztráven a že se stal bezpředmětným. Prvý soud vzhledem k tomuto svému právnímu odmítavému názoru se nezabýval ani tím, jsou-li tu další podmínky nároku na výpravu (§§ 1219, 1222, 1223 obč. zák.), ani nekonal šetření ohledně výše její a proto nemohl rekursní soud v těchto směrech rozhodnutí jeho přezkoumati, a bylo nutno jako neúplné je zrušiti a věc vrátiti prvému soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu ze dne 12. prosince 1932.
Důvody:
Nelze souhlasiti s právním názorem rekursního soudu, podle něhož tím, že navrhovatel uplatňoval již za života otcova nárok na určení výpravy, přestal býti závazek jeho otce Otakara H-a pouhou osobní povinností otcovou a stal se závazkem obligačním a proto nezanikl smrtí otcovou, nýbrž přešel podle § 531 obč. zák. na otcovu pozůstalost. Tento názor není podepřen žádným zákonným ustanovením. Podle § 531 obč. zák. jest pozůstalost souhrnem práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech ryze osobních. Úmrtím osoby zanikají poměry rodinné a k pozůstalosti tudíž nenáležejí; proto nenáleží k pozůstalosti povinnost dáti dceři věno (§ 1220) a synovi výbavu (§ 1231 obč. zák.) (Viz Dr. Krčmář Právo dědické 1928 str. 5, Ehrenzweig II. str. 219 a pozn. 30 Krasnopolski IV. Familienrecht str. 159 (Dotierungsverpflichtung und Dotierungsanspruch sind hochstpersönlicher Natur), Klang str. 580). Povinnost dáti synovi přiměřenou výbavu, stanovená v § 1231 obč. zák., jest povinností založenou v právu rodinném, není závazkem ryze obligačním a závazkem takovým se nestala ani tím, že navrhovatel již za života otcova svůj nárok na určení výpravy uplatňoval. Tato okolnost je nerozhodná, ano o nároku nebylo za života otcova rozhodnuto, neboť není zákonného předpisu, že podáním návrhu by se bylo něco změnilo na povaze nároku toho.

Citace:

č. 12800. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 160-162.