Čís. 12966.

Bylo-li o žalobním nároku již pravoplatně rozhodnuto, pozbyl mezitímní určovací návrh této povahy a jest ho v dovolacím řízení posuzovati podle § 228 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 27. října 1933, Rv I 523/32.)
Žalující pojišťovna domáhala se na žalovaném zaplacení pojišťovací premie a vznesla mezitímní určovací návrh tohoto doslovu: Určuje se, že pojistka čís. 513.515, uzavřená na základě pojišťovacího návrhu ze dne 22. května 1930 mezi stranami jest po právu a žalovaný jest povinen to uznati. Procesní soud prvé stolice uznal právem, že pojistka, uzavřená mezi stranami na základě pojišťovacího návrhu ze dne 22. května 1930, není po právu a že se důsledkem toho žaloba s konečnou prosbou, by žalovaný uznán byl povinným zaplatiti žalobkyni 244 Kč s 6% úrokem od 15. srpna 1930 zamítá. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek pokud jím mezitímní určovací návrh žalobkyně toho obsahu, že pojistka uzavřená mezi stranami na základě pojišťovacího návrhu ze dne 21. května 1930 jest po právu a že žalovaný jest povinen to uznati, byl zamítnut; v ostatním ponechal rozsudek prvého soudu netknutým.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Dovolání směřuje jen proti výroku odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno odvolání z rozhodnutí prvého soudu o mezitímním určovacím návrhu, jehož předmět byl oceněn na 2440 Kč, a žádá změnu rozsudku v tom smyslu, že se mezitímnímu určovacímu návrhu v kladném smyslu vyhovuje, kdežto nedotčeným zůstává ostatní část rozsudku, jímž potvrzeno bylo rozhodnutí prvého soudu o zamítnutí nároku na zaplacení pojistné premie 244 Kč s příslušenstvím z pojišťovací smlouvy, která měla býti mezitímním určovacím návrhem zjištěna. Podmínkou mezitímního určovacího návrhu § 236 c. ř. s. jest jeho předurčující význam pro žalobní nárok. Bylo-li o žalobním nároku již pravoplatně rozhodnuto, pozbyl mezitímní určovací návrh této povahy a jest ho nyní v dovolacím řízení posuzovati podle § 228 c. ř. s. Dovolatelka však ani netvrdila, tím méně osvědčila, že má právní zájem na brzkém zjištění sporného právního poměru. Ustanovení § 236 c. ř. s. nemůže proto v dovolacím řízení již přijíti v úvahu, ana dovolatelka omezila a vzhledem k § 502 odstavec třetí c. ř. s. musila omeziti své dovolací právo na rozhodnutí o určovacím návrhu, takže nejde již o mezitímní návrh určovací, nýbrž o samostatný návrh, jenž je přípustný jen za podmínek § 228 c. ř. s. Nemůže si proto dovolatelka stěžovati, že odvolací soud potvrdil dotyčnou část prvého rozsudku o mezitímním určovacím návrhu z důvodů jiných, podle mínění stěžovatelky nepřiléhavých.

Citace:

č. 12966. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 427-428.