Čís. 12956.

Domáháno-li se v žalobě zaplacení částky nepřevyšující 20000 Kč a teprve po ústním jednání u dovolaného soudu a po postoupení rozepře podle § 261, šestý odstavec, c. ř. s. příslušnému soudu, když byl tímto soudem (samosoudcem) nařízen rok k ústnímu jednání, byla rozšířena žaloba nad 20000 Kč, načež projednal věc senát, — jde o zmatek podle § 477 čís. 2 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 26. října 1933, Rv I 163/33.)
Podle žaloby podané u krajského soudu civilního v Praze domáhala se žalobkyně na žalované bance zaplacení částky 7040 Kč s přísl. Teprve po ústním jednání ze dne 13. listopadu 1930 a po postoupení rozepře krajskému soudu obchodnímu v Praze podle § 261 c. ř. s., když tímto soudem (samosoudcem) byl nařízen rok k ústnímu jednání na den 15. dubna 1931, rozšířila žalobkyně v přípravném spise žalobní návrh na 22907 Kč s přísl. Při ústním jednání z 15. dubna 1931 usnesl se pak samosoudce, maje za to, že následkem rozšíření žaloby sporná záležitost náleží před senát, že zařídí čeho třeba k pokračování jednání před senátem, načež, počínajíc rokem z 2. července 1931 projednal věc senát krajského soudu obchodního v Praze a rozsoudil ji. Následkem toho rozhodl o odvolání pětičlenný senát vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením počínajíc rokem o ústním jednání ze dne 2. července 1931 a vrátil věc krajskému soudu obchodnímu v Praze, by dále jednal o žalobě v řádném obsazení.
Důvody:
Podle § 7 a) j. n. je k projednání a rozsouzení sporu povolán samosoudce, nepřevyšuje-li předmět sporu na penězích nebo na peněžní hodnotě 20000 Kč. Podle druhého odstavce téhož paragrafu nemění na tom nic skutečnost, že žalobní požadavek byl po zahájení ústního jednání rozšířen nad částku 20000 Kč. Toto ustanovení se hodilo na souzený případ, neboť o žalobě bylo po prvém roku a po žalobní odpovědi nařízeno i konáno ústní jednání dne 13. listopadu 1930 a žalobní žádost teprve po tomto roku rozšířena nad 20000 Kč. Skutečnost, že při zmíněném roku bylo podle prohlášeného usnesení vyhověno námitce věcné nepříslušností a pak ve smyslu učiněného návrhu věc podle § 261 c. ř. s. postoupena příslušnému krajskému soudu obchodnímu v Praze, nemá co do obsazení soudu významu. Vždyť tento příslušný soud přijal věc v tom stavu, v němž byla u krajského soudu civilního v Praze a měl podle § 261 c. ř. s. jednání provésti s použitím jednacího protokolu o dřívějším jednání a všech ostatních spisů sporu se týkajících a zahájiti ji podle § 138 c. ř. s. Z toho vyplývá, že ústní jednání u nepříslušného soudu konané nepozbylo všeho významu a že, byl-li návrh podle § 261 c. ř. s. učiněn, rok se vlastně jen odročuje za tím účelem, aby věc byla přenesena na příslušný soud a aby u tohoto soudu bylo v jednání pokračováno (sr. poslední věta § 138 c. ř. s.). Krajský soud obchodní projednav spornou věc v senátě, místo aby věc projednal samosoudce (sb. n. s. čís. 6044, 6305), nebyl tedy řádně obsazen, důsledkem čehož trpí celé řízení počínajíc dnem 2. července 1931, kdy věc převzal senát, zmatečností podle § 477 čís. 2 c. ř. s., pokud se týče i § 503 čís. 1 c. ř. s. K tomuto zmatku, ač žádnou ze stran nebyl uplatňován, bylo podle § 471 čís. 7 a 513 c. ř. s. hleděti z úřadu.

Citace:

č. 12956. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 413-414.