Čís. 12836.Byla-li žádost o povolení zajišťovací exekuce podle § 370 ex. ř. zamítnuta usnesením rekursního soudu, proti němuž podal vymáhající věřitel dovolací rekurs, nebránilo toto vyřízení vymáhajícímu věřiteli, by před vyřízením dovolacího rekursu nepodal k zajištění téže pohledávky další žádost o povolení zajišťovací exekuce podle § 371 čís. 1 ex. ř., když nastaly pro to podmínky potvrzením rozsudku a podáním dovolání.(Rozh. ze dne 22. září 1933, R I 771, 772/33.)Po vydání rozsudku prvé stolice podala vymáhající strana dne 3. června 1932 návrh na povolení exekuce zajišťovací, mobílární a záznamem práva zástavního, kterémužto návrhu bylo usnesením ze dne 3. června 1932 vyhověno. Proti tomuto usnesení podal dlužník rekurs, jemuž rekursní soud usnesení ze dne 16. září 1932 vyhověl a exekuční návrh zamítl v podstatě proto, že vymáhající věřitel neosvědčil ohrožení své pohledávky ve smyslu § 370 ex. ř. Proti tomuto usnesení podal vymáhající věřitel dovolací rekurs a před jeho vyřízením navrhl dne 8. února 1933 opět povolení zajišťovací exekuce na svršky a záznamem zástavního práva. Soud prvé stolice usnesením ze dne 9. února 1933 tomuto návrhu vyhověl, rekursní soud usnesením ze dne 16. května 1933 i tento exekuční návrh zamítl. Důvody: Vymáhající straně byla povolena a vykonána k zajištění téže pohledávky exekuce téhož druhu a na tytéž majetkové předměty dvakráte, což není přípustné, protože prvá zajišťovací exekuce jest ještě v platnosti, neboť usnesení druhé stolice návrh exekuční zamítající nevešlo v právní moc, a podání rekursu nemá odkladný účinek. Soud první stolíce neměl povoliti novou exekuci, pokud prvá nebyla zrušena, a podáním nového návrhu téhož obsahu způsobeny byly straně povinné zbytečné útraty a věc byla jen zkomplikována zvláště tím, že v knize pozemkové jest táž pohledávka zaznamenána dvakráte.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu proti usnesení ze dne 16. září 1932, dovolacímu rekursu proti usnesení ze dne 16. května 1933 vyhověl a usnesení to změnil v ten rozum, že obnovil usnesení prvého soudu ze dne 9. února 1933.Důvody:Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu v usnesení ze dne 16. května 1933, že by byl směl žalobce zažádati znova o zajišťovací exekuci pro tutéž pohledávku na tytéž předměty až po vyřízení dovolacího rekursu proti usnesení ze dne 16. září 1932. Rekursní soud přehlíží, že každý z obou návrhů je založen na jiném skutkovém podkladu a že tedy oprávněnost každého návrhu jest posuzovati samostatně. První návrh podaný po rozsudku první stolice opřen byl o skutkový děj, podřaděný pod § 370 ex. ř., a žalobce v něm dovozoval, že by bez žádané exekuce vymáhání jeho nároku bylo značně stiženo. V druhém návrhu, podaném po potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu a po podaném dovolání domáhal se žalobce ochrany podle § 371 čís. 1 ex. ř., aniž musil dovozovati ohrožení své pohledávky. Oba návrhy jsou tedy samostatné, při čemž podle povahy věci odpadlo by vyřízení druhého návrhu, kdyby bylo s konečnou platností vyhověno návrhu prvnímu. Formálně-právně nebránilo však vyřízení onoho prvního návrhu podání druhého, když exekuce k zajištění na základě prvního návrhu byla sice povolena soudem procesním, však toto usnesení změněno bylo v ten smysl, že se exekuční žádost zamítá. Žalobce nemusil nikterak upustiti od vyřízení dovolacího rekursu o prvním návrhu, nemusil na ně ani čekati, nýbrž směl k zachování přednosti před jinými věřiteli zakročiti o zajišťovací exekuci podle § 371 čís. 1 ex. ř., když nastaly pro to podmínky potvrzením rozsudku a podáním dovolání. Pokud jde o první návrh, vyložil správně rekursní soud v usnesení ze dne 16. září 1932, že žalobce neosvědčil ohrožení své pohledávky, jež má na mysli § 370 ex. ř. Co do druhého návrhu bylo však dovolacímu rekursu vyhověti, ježto důvody usnesení rekursního soudu, jak již bylo řečeno, neobstojí a návrh ten byl s hlediska § 371 čís. 1 ex. ř. podle spisů opodstatněn, což ostatně, ani žalovaný v rekursu nepopřel.