Čís. 13048.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n.).
Nájemnice, která pronajímá jednotlivé pokoje bytu podnájemníkům a vaří pro ně stravu, nevykonává v bytě »povolání« ve smyslu čl. 1 § 4 (2) zák.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1933, Rv I 2097/33.)
Proti soudní výpovědi z bytu, v níž bylo uváděno, že nájemnice obývá jako soukromnice byt o šesti pokojích, namítla nájemnice, že neobývá byt jako soukromnice, nýbrž že dává jednotlivé pokoje do podnájmu a že pro podnájemníky vaří stravu. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti, neshledav v tvrzené činnosti žalované »povolání« ve smyslu čl. 1 § 4 (2) zák. čís. 210/1931. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody; Soud prvé stolice vycházel z názoru, že »výdělečná činnost« a »povolání« jsou dva různé pojmy, povolání že jest pojmem užším, výdělečná činnost pojmem širším, žalovaná že však jest jen výdělečně činná. Tento výklad jest správný. »Povoláním« rozumi se výdělečná činnost, jež jest závislá na určité kvalifikaci, neni-li tomu tak (na př. při nádeníku) jest přece činnost provázena intensivním pracovním výkonem. O tom však nelze mluvitI při pronajímáni světnic, tím méně, ana nebyla žádná výdělečná činnost ohlášena u živnostenského úřadu, jak prvý soud bezvadně zjistil. Zákon sám rozlišoval mezi výdělečnou činnosti a povoláním. V § 9 zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. mluvi se o místnostech užívaných k výdělečné činnosti. V § 2 zákona ze dne 30. března 1933, čis. 54 sb. z. a n. mluvi se opět o výkonu jakéhokoliv povoláni, při čemž se mysli zřejmě na lékaře, badatele, spisovatele a pod. Povolání předpokládá zpravidla určité vzděláni a kvalifikaci, při nejmenšim pronikavý pracovní výkon spojený s výdělečnou činnosti. K tomu ještě přistupuje, že byt, o nějž tu jde, byl předchůdci žalované, najmě jejim zesnulým otcem, pronajímán jen k bydlení, jak sama udává. Nemůže se proto žalovaná odvolávati na to, že najala byt k výkonu povolání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodnutí sporu závisí na tom, zda nižší soudy správně vyložily pojem »jakéhokoli povolání«, vyskytující se v čl. 1 § 4 (2) zákona ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 sb. z. a n. V tomto odstavci se vyslovuje, že se ustanovení odst. (1) čís. 1 a 2 netýkají bytů, kterých se do dne 24. prosince 1931 užívalo a do dne 31. prosince 1932 bude uživati zcela nebo z části k výkonu jakéhokoli povoláni. Nižší soudy správně vyložily, že zaměstnání žalované není »povoláním«, a odkazuje se dovolatelka ve směru tom ke správným, stavu věci i zákonu vyhovujicim důvodům napadeného rozsudku, jež dovolací soud schvaluje. Podle toho, co bylo nižšími soudy zjištěno, vyživuje se žalovaná tím, že pronajimá jednotlivé pokoje svého bytu podnájemníkům a že pro ně vaří stravu. I když se spojí obojí tato činnost, podpronájem pokojů a vyvařování omezené na podnájemníky žalované, jde jen o »výdělečnou činnost«, nikoli o výkon nějakého »povolání«. Nižší soudy posoudily tudíž věc správně po stránce právní, uznavše výpověď danou žalované dne 3. dubna k termínu červencovému 1933 za účinnou, a právem proto nepřipustily nabízené důkazy o nerozhodných skutečnostech, zejména o tom, že jediným zdrojem výživy žalované bylo od dávných let pronájem pokojů podnájemníkům a jich stravování, že nikdy jinou práci nekonala, ničemu jinému se nenaučila, že jen pro domácnost byla vychována, a že ve svém stáří není s to, aby jiné povolání vykonávala.