Čís. 12832.

Základní ustanovení soudního řízení nesporného (zákon ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.).
V nesporném řízení lze proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo zrušeno usnesení prvého soudu, vždy podati rekurs k nejvyššímu soudu; tedy nejen v případě, o němž jedná § 527, druhý odstavec c. ř. s.
(Rozh. ze dne 22. září 1933, R I 672/33.)
V nesporném řízení zrušil rekursní soud usneseni prvého soudu a vrátil mu věc s příkazem, by po případném doplnění znovu rozhodl. Dovolací rekurs do tohoto usnesení rekursní soud odmítl. Důvody: Dovolací rekurs napadá usnesení rekursního soudu, jímž bylo usnesení prvého soudu zrušeno a tomuto soudu nařízeno, by znovu rozhodí, doplně po případě řízení, aniž bylo doloženo, že jest jednati teprve po pravomoci. Podle § 527, druhý odstavec, c. ř. s. nelze napadati takové rozhodnutí rekursního soudu (srov. rozh. čís. 923 sb. n. s.); jest se nyní zabývati otázkou, zda lze ustanovení § 527, druhý odstavec, c. ř. s. obdobně použiti v nesporném řízení. Z doslov §§ 34, 35, prvý odstavec, a 39 zák. čís. 100/1931 nelze v tomto směru nic dovoditi. Lze však seznati smysl uvedeného místa zákona, že v takových případech, o jaký tu jde, jsou další opravné prostředky vyloučeny. Neboť podle § 23 cit. zák. — jako dříve podle § 2 čís. 5 nesp. pat. — jest soud povinen vyšetřiti z úřadu všechny okolnosti a poměry důležité pro rozhodnutí. Soud nemá proto rozhodnouti o věci, jež nebyla s dostatek vysvětlena. Toto právo a zároveň povinnost jest přiznati i rekursnímu soudu. Nejsou proto rozhodnutím rekursního soudu a příkazem prvému soudu dotčena práva účastníků. Nemohou se proto účastníci považovati za postiženy, z čehož plyne, že proti takovému rozhodnutí rekursního soudu není rekurs přípustným. Stěžovatel má — jak plyne i z § 39 zák. čís. 100/1931 — vyčkati, až rekursní soud rozhodne ve věci samé a teprve pak může po případě napadati rozhodnutí sobě nepříznivé (srov. rozh. čís. 860 sb. n. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o dovolacím rekursu dále po zákonu postupoval.
Důvody:
Názor rekursního soudu, že v nesporném řízení není přípustný dovolací rekurs proti usnesení rekursního soudu, jímž tento zrušil usnesení prvního soudu a uložil mu, by, doplně řízení, znovu rozhodl, jest mylný. V otázce, o niž jde, přichází v úvahu ustanovení § 46 odst. (1) zákona čís. 100/31 sb. z. a n. Podle tohoto ustanovení zákona může býti podán — změnil-li nebo zrušil-li vyšší soud usnesení první stolice — proti rozhodnutí druhé stolice rekurs k nejvyššímu soudu z důvodů, ze kterých lze si stěžovati k soudu druhé stolice. Z doslovu tohoto ustanovení vyplývá, že lze vždy proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo zrušeno usnesení prvního soudu, podati rekurs k nejvyššímu soudu a nejen snad v případě, o němž mluví ustanovení § 527 druhý odstavec c. ř. s. Předpisu tohoto ustanovení zákona (§ 527 c. ř. s.) nelze v nesporném řízení ostatně použiti ani podle doslovu ustanovení § 34 zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. Správnost této zásady uznával nejvyšší soud i před platností zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. (rozh. čís. 4434 sb. n. s.) a rekursní soud se tudíž neprávem dovolával ve svém usnesení rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 860 a 923 sb. n. s.

Citace:

Čís. 12832. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 213-214.