Čís. 12885.

Nenastěhoval-li se při výpovědi podle § 1 odst (2) čís. 13 zákona o ochraně nájemců vypovězený do náhradního bytu opatřeného vypovídající stranou a podal-li proti usneseni udělujícímu souhlas k výpovědi opravný prostředek, jednal jen v mezích práv zákonem mu přiznaných a není práv z újmy vypovídající straně vůbec, leč by byl tak jednal jen proto, by vypovídající straně způsobil škodu.
(Rozh. ze dne 6. října 1933, Rv I 1045/31.)
Žalovaný obýval byt v žalobcově domě. Ježto žalobce potřeboval byt pro sebe, opatřil pro žalovaného náhradní byt, za nějž zaplatil činži 3000 Kč, načež bylo žalobci dáno soudní svolení k výpovědi. Žalovaný se však do náhradního bytu nenastěhoval. Žalobu, jíž se domáhal žalobce na žalovaném náhrady oněch 3000 Kč, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby a, projeviv souhlas s názorem prvého soudu, že se žalobce nemůže domáhali na žalovaném zaplacení 3000 Kč ani z důvodu smlouvy zmocňovací ani z důvodu § 1037 obč. zák., — uvedl dále v důvodech: Než žalující strana domáhala se přisouzení zažalované částky též z důvodu náhrady škody způsobené jí tím, že se žalovaný, ač se usnesení soudu svolující k výpovědi ze dne 10. dubna 1929 stalo pravoplatným, ve lhůtě mu dané z bytu nevystěhoval a nenastěhoval se do bytu mu přikázaného, čímž zavinil, že žalující strana musila z náhradního bytu činži dne 1. července 1929 zaplatili. Prvý soud míní, že žalovaný svým jednáním žalobci nezpůsobil škodu, nýbrž že použil jen svého práva podati proti usnesení připouštějícímu výpověď stížnost, a soud prvý neshledává důvodu, o který by mohl žalobní nárok býti opřen. Soud odvolací má však za to, že se prvý soud ve směru tom mýlí, a má soud odvolací dále za to, že, ano bylo podáno odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jest posoudili, zda žaloba není opodstatněna z důvodu náhrady škody, třebaže odvolatel výslovně nepoukazuje na právní důvod žaloby z náhrady škody, nýbrž dovolává se se svého právního stanoviska, jež však odvolací soud nesdílí, zaplacení z důvodů jiných. Než tímto právním názorem žalující strany není soud vázán, soudu jest jen přednésti a prokázali skutkové okolnosti a na soudu jest podřadili zjištěné skutečnosti pod právní pravidlo. Strana žalující tvrdí a prvým soudem bylo zjištěno, že bylo žalující straně dáno svolení k výpovědi soudním usnesením, že žalovaný proti němu podal stížnost, že se žalovaný ve lhůtě usnesením mu stanovené z bytu nevystěhoval, že oznámil pak rekursnímu soudu, že se z vypovídaného bytu později vystěhoval a že rekursní soud, vzav oznámení žalovaného o vystěhování se z vypovídaného bytu na vědomí, stížnost shledal bezpředmětnou. Následkem toho usnesení napadené stížností nabylo moci práva. Podle tohoto usnesení měl žalovaný vykliditi najatý byt do 14. července 1929 do 12. hodiny polední proti tomu, že žalobce odevzdá žalovanému náhradní byt v usnesení tom určený za činži tam uvedenou. Žalovaný netvrdí, že žalobce svou povinnost usnesením tím mu uloženou nevykonal, sám se své strany však závazek usnesením tím mu uložený nesplnil, v stanoveném čase se z vypovídaného bytu nevystěhoval, nýbrž teprve později, a to nikoli do náhradního bytu, nýbrž do bytu jiného. Žalovaný také nepopírá, že žalobce zaplatil červencovou činži za náhradní byt v roce 1929 ve výši 3000 Kč a jest proto rozhodnouti jen otázku, zda žalovanému lze přičísti zavinění, že žalobce zbytečně musil zaplatiti nájemné, jakkoli se žalovaný pak do bytu daného mu k disposici nenastěhoval. Žalovaný neměl povinnost do bytu se nastěhovati. Jiná je však otázka, zda přes to není povinen nahraditi žalobci činži, kterou žalobce zbytečně vynaložil, aby dostál povinnosti z usnesení, kdežto žalovaný svůj závazek nesplnil. Soud odvolací je toho názoru, že žalovaný je práv ze škody, kterou nesplněním svého závazku žalobci způsobil, neboť, ana jeho stížnost neměla úspěchu, stavši se bezpředmětnou, měl se žalovaný podle pravoplatného usnesení vystěhovati včas z vypovídaného bytu ve lhůtě stanovené mu usnesením, čímž by žalobce mohl býti ušetřen škody vzniklé mu tím, že musil marně vynaložiti za náhradní byt činži ještě za čtvrt léta. Lhostejno je, z jakého důvodu stala se stížnost žalovaného bezpředmětnou, soud odvolací není povolán zkoumati, zda by stížnost měla úspěch a jaký, a rovněž nemůže se odvolací soud obírati otázkou, zda usnesení rekursního soudu, podle něhož se stížnost stala bezpředmětnou, bylo na místě, či nikoli. Pro odvolací soud je jen rozhodnou okolnost, že se usnesení prvého soudu výpověď připouštějící stalo právoplatným, že stížnost proti němu neměla úspěch a že proto žalovaný byl povinen podle usnesení toho se zachovati, že však tak neučinil, a že nesplněním jeho závazku z usnesení vzešla žalobci škoda, které bylo lze se vyvarovati, kdyby se byl žalovaný podle usnesení z vypovídaného bytu v určený čas vystěhoval (§ 1298 obč. zák.).
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právem poukazuje soud prvé stolice k tomu, že ustanovením § 1 odst. (2) čís. 13 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. jest vytýčena jen povinnost pronajímatele bytu k opatření náhradního bytu, který soud uzná za dostatečný, a že jest zcela na vůli vypovídaného, zda použije výhody zákonem mu poskytnuté. Nepoužije-li vypovídaný těchto výhod, nelze z toho již beze všeho dovozovati opodstatnění náhradního nároku vypovídající strany na náhradu nákladů na opatření dostatečného náhradního bytu pro vypovězenou stranu,, nebylo-li na její straně podmínek § 1295 obč. zák. a násl. Podala-li vypovídaná strana proti usnesení ze dne 10. dubna 1929 opravný prostředek zákonem připuštěný, použila svého práva, nepřekročivši meze vytýčené v § 19 obč. zák., a nenastěhovala-li se do náhradního bytu opatřeného žalobcem, jednala rovněž jen v mezích jí zákonem přiznaných, a není podle ustanovení § 1305 obč. zák. práva za újmu žalobcovu vůbec, zvláště, ano jest věcí vypovídající strany, by v případě § 1 odst. (2) čís. 13 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. měla dostatečný náhradní byt pro stranu vypovídanou přichystaný po případě až do doby, kdy by byla vypovídaná strana do něho snad i exekucí přestěhována. Ostatně žalobce ani neuvedl skutečnosti, z nichž by bylo lze souditi na to, že Se žalovaný bránil výpovědi, zvláště pak, že podal stížnost zmíněnou jedině proto, aby žalobci způsobil škodu jím nyní uplatňovanou, čímž by právě žalobcovo poškození bylo účelem výkonu práva žalované strany (§ 1295 druhý odst. obč. zák.).

Citace:

Čís. 12885. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 297-299.