Čís. 12931.
Proti povolení exekuce na přihlášení nelze podati rekurs před doručením povolujícího usnesení.
»Vyjádření« odpůrce k dovolacímu rekursu [ve sporném (exekučním) řízení] jest jako nepřípustné odmítnouti.

(Rozh. ze dne 20. října 1933, R I 975/33.)
Soud prvé stolice nepovolil exekuci vyklizením na přihlášení. Rekursní soud exekuci povolil.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs dlužníkův i vyjádření vymáhajícího věřitele k dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 64 ex. ř. musí býti usnesení, k nimž došlo mimo rok, doručena stranám v písemném vyhotovení. Teprve doručením stávají se usnesení ta proti stranám účinná a teprve dnem po doručení počínají plynouíi lhůty k opravným prostředkům (§ 521 druhý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř.). V této věci nebylo dosud usnesení rekursního soudu povolivší exekuci nuceným vyklizením místností doručeno povinnému, ježto výkon povolené exekuce byl nařízen podle návrhu vymáhající strany na přihlášení. Žádá-li věřitel o výkon na přihlášení, nemůže býti při exekuci podle § 349 ex. ř. přehlédnuto ustanovení § 161 jedn. ř., podle něhož jest s výkonem exekuce sečkati, až se vymáhající věřitel přihlásí, a podle něhož, nepřihlásí-li se do jednoho měsíce ode dne doručení usnesení exekuci povolujícího, jest mu vrátiti neupotřebený stejnopis žádosti. Z toho vyplývá, že v takovém případě je výkon exekuce do jisté míry závislým na vůli vymáhajícího věřitele (§ 16 ex. ř.), neboť, nepřihlásí-li se vůbec, nedoručí se povinnému usnesení exekuci povolující a jeho účinnost vůbec nenastane. V tomto případě není tudíž povinný oprávněn před doručením napadeného usnesení do něho si stěžovati, ježto dosud je nejisto, zda k výkonu a tedy i k doručení napadeného usnesení vůbec dojde (rozhodnutí čís. 3384 a 4439 sb. n. s.). Bylo proto dovolací rekurs povinného odmítnouti jako předčasný (§ 526 druhý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř.).
Vymáhající strana podala k dovolacímu rekursu »vyjádření«, v němž navrhuje odmítnutí dovolacího rekursu jako nepřípustného. Podle § 520 c. ř. s. a § 150 jedn. ř. podává se rekurs y jednom vyhotovení; podle § 150 j. ř. odpůrce stěžovatele nemá býti o podání stížnosti aní o jejím předložení rekursnímu soudu zpraven, pokud zákop jinak nenařizuje, což platí též o do volacím rekursu. Z předpisů těch vyplývá, že odpůrce stěžovatele nemůže podle zákona zvláštním podáním vyvraceti důvody rekursu a že tu neplatí obdoba ustanovení §§ 468 druhý odstavec a 507 druhý odstavec c. ř. s. Bylo tudíž vyjádření vymáhající strany k dovolacímu rekursu povinného rovněž jako nepřípustné odmítnouti.
Citace:
č. 12931. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 371-372.