Čís. 12830.

Důkaz výslechem člena Národního shromáždění o smyslu a výkladu zákona usneseného Národním shromážděním jest nepřípustný.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n.).
Ze zákonné ochrany nájemců jsou podle § 4 (1) čís. 3 zák. vyloučeny veškeré místnosti najaté akciovou společností (pivovarem) k výdělečné činnosti, bez ohledu na to, zda akciová společnost provozuje výdělečnou činnost v najatých místnostech sama, či její podnájemník (hostinský) vlastním jménem a na vlastní účet.
(Rozh. ze dne 21. září 1933, Rv II 665/33.)
Proti soudní výpovědi z nájmu hostinských místností (kuchyně, 4 obchodních místností, skladiště, spíšky, sklepa a dvora), již dal majitel domu akciovému pivovaru a sladovně, namítla žalovaná firma toto: Výpověď je neplatná a protizákonná, jelikož žalovaná podléhá zákonu o ochraně nájemníků a není tu důvodu podle § 4 zák. čís. 210/31, zejména nemá žalovaná strana v najatých místnostech živnostenskou provozovnu a neprovozuje tam výdělečnou činnost. Žalovaná strana je sice právně nájemkyní vypovídaných místností, ale fakticky jest nájemníkem (podnájemníkem) malý a nezámožný hostinský, který by uskutečněním výpovědi přišel nejen o skromnou existenci, nýbrž i o byt a dostal by se úplně na dlažbu. Hned při uzavření nájemní smlouvy se žalující stranou bylo výslovně ujednáno, že žalovaná místnosti nepronajímá pro sebe, snad jako svou živnostenskou provozovnu, nýbrž za účelem provozu hostinské živnosti malých hostinských, kteří vždy provozovali v nich samostatnou živnost hostinskou. Také i nyní je hostinská živnost samostatná, podnájemník je samostatným hostinským a jeho provozovna nemá se živnostenskou provozovnou žalované nic společného. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Jest zjištěno, že žalovaná je nájemkyní místností, a to i právně, i fakticky, že žalovaná sama v místnostech neprovozuje živnost, nýbrž že tam provozuje podnájemník svou živnost hostinskou svým vlastním jménem, na vlastní účet a na základě své vlastní koncese. Avšak názor žalující strany, že se ustanovení bodu 3. § 4 cit. zák. týká jen místností, které jsou přímo živnostenskou provozovnou uvedených tam obchodních společností, nebo ve kterých tyto samy provozují výdělečnou činnost, nemá v zákoně opory. Právě gramatická pasivní konstrukce oné věty »živnostenské provozovny a jiné místnosti, v nichž se (a nikoliv snad »nájemník«) provozuje ....« nasvědčuje tomu, že zákonodárce nechtěl platnost tohoto ustanovení obmeziti na případy žalovanou konstruované. Ani ze stylisace, které užívá důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona, nelze vyvozovati onen úmysl zákonodárcův. Tam jest sice řeč o »živnostenských provozovnách akciových společností«, což však nemůže míti podle celé souvislosti jiný smysl, než prostě »živnostenské provozovny najaté akciovými společnostmi«. Ostatně by ani takový úmysl zákonodárcův nic nezměnil na stavu věci, neboť zákonem není to, co zákonodárce vyjádřiti nechtěl, nýbrž to, co se mu vyjádřiti podařilo, a podle § 6 obč. zák. je pro výklad zákona směrodatné v prvé řadě znění slov zákona a vlastní smysl v něm použitých slov a ten v tomto případě je jasný. Nelzeť přehlédnouti, že již zákon čís. 44/28 znamená počátek zásadní likvidace celého výjimečného ochranného systému a že novela čís. 210/31 je dalším rozhodným krokem na cestě k návratu k poměrům normálním. Avšak není ani zapotřebí jíti tak daleko, neboť i tvrzená podmínka, že v najatých místnostech provozuje nájemník výdělečnou činnost, je v souzeném případě splněna. Vždyť najaté místnosti slouží, třebaže nepřímo, výdělečné činnosti žalované. Svědek Raimund B. sám udal, že žalovaná má na Moravě najatých asi 30 hostinských místností, mezi nimi též sporné místnosti, která dává hostinským do podnájmu, a že na těchto nájemních smlouvách má žalovaná zájem, jelikož tím je usnadněna organisace odběru piva. I když žalovaná tvrdí, že jí jde výhradně o prospěch hostinských nebo dokonce majitelů domů, je přece na bíledni, že by se akciová společnost v tolika případech nevsunula mezi pronajímatele a hostinské, kdyby s tímto postupem nespojila velmi důležitý hospodářský účinek i pro sebe. Poukazuje-li žalovaná na neblahé následky výpovědi pro podnájemníka, jest zdůrazniti, že i za plné platnosti zákona o ochraně nájemníků poskytovala se ochrana proti pronajímateli výhradně nájemníku a nikoliv podnájemníku, ohledně kterého platí zásada § 568 c. ř. s. Chráněn byl podnájemník jen proti nájemníkovi. Kdo vstoupí v poměr podnájemníka, musí si býti vědom, že jeho právo je jen odvozeno z nájemního práva nájemníka a s jeho právem zaniká. S těmito zákonnými předpisy musí počítati, kdo volí místo postavení nájemníka poměr podnájemníka a, pak-li že při uzavření podnájemní smlouvy toho nedbal, vytvořil, si sám stav pro sebe nepříznivý. Budiž žalované připuštěno, že novela čís. 210/31 má postihnouti v prvé řadě lidi zámožné a korporace hospodářsky silné, jak zpráva sociálně politických výborů a referát zpravodaje o vládním návrhu zdůrazňují; tím však není řečeno, že by snad důsledky zákona nemohly nepřímo postihnouti též lidi v méně dobré situaci. Tak byly na příklad vypuštěny z ochrany byty o 5 pokojích s poukazem na hmotně příznivé poměry nájemníků, avšak bez ohledu na možnost, že i části těchto bytů jsou dány do podnájmu podnájemníkům hospodářsky sebe slabším, proti kterým tedy podle novely a § 568 c. ř. s. je výpověď účinná a vykonatelná. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Kusost řízení shledává odvolatelka v tom, že nebyl slyšen jako svědek poslanec František L., zpravodaj sociálně politického výboru o vládním návrhu zákona čís. 210/31, protože by výpovědí tohoto svědka byl býval zjištěn účel zákona, který stanovisku strany žalované odpovídá. Avšak doplnění řízení nebylo zapotřebí, poněvadž účel a význam ustanovení zákona čís. 210/31 lze zjistiti ze zákona samého a stanovisko zpravodaje jasně vysvítá z, jeho zprávy ve výboru a ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 18. prosince 1931. První soud uvádí právem v důvodech, že zákonem o ochraně nájemníků jest proti majiteli nemovitosti chráněn nájemce, nikoliv podnájemník, který není v přímém právním poměru k majiteli domu. Rozdíl, který činí odvolání mezi smluvním a skutečným nájemcem, jest bez významu, rozhoduje jen, kdo jest smluvní stranou nájemní smlouvy, to vysvítá i z doslovu první věty odstavce (1) § 1 zákona o ochr. náj., podle níž se ustanovení zákona vztahují na zrušení nájemní smlouvy. Ježto není sporné, že smluvními stranami nájemní smlouvy jsou jednak žalobce, jednak žalovaná Akciová společnost, nemůže býti pochyby o tom, že tu jde o místnosti, nepodléhající ochraně nájemníků, je-li splněn druhý předpoklad § 4 bodu 3 zákona 210/31, jde-li totiž o živnostenskou provozovnu, v níž se provozuje výdělečná činnost. I tato okolnost jest prvním soudem bezvadně zjištěna. Odvolatelka stojí ovšem na stanovisku, že podle úmyslu zákonodárce lze použiti rozhodného ustanovení zákona jen, provozuje-li nájemkyně, Akciová společnost, přímo v pronajatých místnostech svou vlastní živnost, kterýžto předpoklad prý v tomto případě schází. Tento výklad zákona nesouhlasí však s jeho doslovem. Jak již první soud v důvodech správně uvádí, nasvědčuje již gramatická pasivní konstrukce oné věty tomu, že zákonodárce nechtěl omeziti platnost ustanovení na případ, že nájemce sám provozuje svou vlastní živnost v pronajatých místnostech, jest známo, že otázka prodloužení platnosti a novelisace zákona o ochraně nájemníků jest již dlouhá léta předmětem důkladného vyjednávání mezi politickými stranami v parlamentě, že každá novelisace jest výsledkem kompromisu a že i při zákonu 210/31 šlo o kompromis, vysvítá jasně i ze zprávy poslance Dr. L-a, podle níž s provisoriem nebude spokojena žádná strana. Při tomto stavu věci nemůže býti pochyby o tom, že zákonodárce kladl zvláštní důraz na to, by zněni zákona úplně odpovídalo vůli a úmyslu zákonodárce, že zákonodárce skutečně vyjádřil to, co chtěl stanovití, že se totiž ustanovení zákona vztahuje na veškeré případy provozování výdělečné činnosti v pronajatých místnostech, takže nejsou chráněny místnosti, ve kterých neprovozuje akciová společnost sama svou vlastní živnost. Jen toto stanovisko odpovídá znění zákona a toto stanovisko ostatně ani neodporuje důvodové zprávě ani zprávě referenta ve schůzi poslanecké sněmovny, i když podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o ochraně nájemníků jsou nyní vyloučeny »živnostenské provozovny akc. společnosti« a dle zpráv výboru soc. politických poslanecké sněmovny a senátu nemělo býti zhoršeno postaveni pracujících vrstev obyvatelstva. Jde o úpravu smluvního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem. Zákonodárce vyloučil z ochrany živnostenské provozovny i jiné místnosti než byty, v nichž se provozuje živnostenská činnost, o subjektu a objektu činnosti té se zákon vůbec nezmiňuje, důvodová zpráva, která nemusí býti tak přesně stylisována jak zákon sám, míní slovy »živnostenské provozovny akc. společností« patrně to, co zákonem samým bylo vysloveno; stručnější znění důvodové zprávy nemůže býti důvodem, aby zákon byl vyložen způsobem jeho znění odporujícím. Podotknouti jest, že by výklad zákona, odvolatelkou tvrzený, mohl míti v zápětí jeho obcházení uzavřením podnájemních smluv, že ani v důvodové zprávě ani ve zprávách soc. politických výborů ani ve zprávě referenta poslanecké sněmovny není zmínky o tom, že, neprovozuj e-lí nájemkyně akc. společnost vlastní svou živnost v pronajatých místnostech, jsou místností dále zákonem chráněny, ačkoliv takový výklad zákona, jeho znění odporující, by musel býti referenty vysloven, že dále ani v debatě o nějaké výhradě nebylo zmínky. A přece muselo osobám, které se dlouhá léta zabývají problémem ochrany nájemníků, býti dobře známo, že zejména pivovary neprovozují svou živnost v pronajatých místnostech, nýbrž že je dávají do podnájmu hostinským, kteří jako podnájemníci místností ve skutečnosti užívají k své vlastní výdělečné činnosti. To vše poukazuje k tomu, že výklad zákona prvním soudem jest správný, že zákon nepřipouští výkladu, tvrzeného odvolatelkou, a poněvadž další vývody odvolacího spisu při tomto výkladu zákona jsou úplně nerozhodné, odvolací soud nemá příčiny se jimi ještě zabývati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozpor se spisy shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud neprávem prý má za to, že žalovaná nabídla důkaz svědkem poslancem Františkem L-em k cíli zjištění účelu zákona čís. 210/1931, ač ve skutečnosti prý navrhla výslech jmenovaného poslance o celé řadě skutečností, jimiž by bylo prokázáno, že zákon ten v konkrétním nájemním poměru nezrušuje zákonnou ochranu. Jako skutečnosti, o nichž nabídla žalovaná důkaz svědkem poslancem L-em, uvádí, že zrušení zákonné ochrany podle ustanovení bodu 3 § 4 zákona čís. 210/1931 sb. z. a n. týká se jen těch živnostenských provozoven, v nichž nájemkyně — akciová společnost — provozuje sama vlastním jménem a na vlastní účet svou živnost a nikoliv někdo jiný, že výdělečná činnost musí býti v pronajatých místnostech provozována nájemkyní akciovou společností přímo a nikoliv nějakým zvláštním způsobem nepřímo, a že novelu čís. 210/1931 sb. z. a n. jest vykládati tak, by zákonná ochrana byla poskytována v míře co nejširší a by nepostihovala lidi hospodářsky slabé. Jest na bíledni, že poslanec L. nebyl nabídnut jako svědek o minulých skutečnostech, jež jsou ve sporu předmětem dokazování, nýbrž jako znalec smyslu a výkladu novely čís. 210/1931 sb. z. a n., což však je nepřípustné, ježto vykládati zákon náleží kromě případu § 8 obč. zák. jen soudu.
Těžisko dovolání spočívá ve výtce nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), v kterémžto směru dovolatelka tvrdí, že odvolací soud přehlíží úmysl zákonodárce a účel zákona a že zákon nesprávně vykládá. Podle § 6 obč. zák. nesmí se zákonu přikládati při jeho užívání jiný smysl, než jaký plyne ze zvláštního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. I kdyby se připustilo, že vztažná věta »v nichž se provozuje výdělečná činnost« vztahuje se jen na slova »jiné místnosti než byty« a nikoli ke slovům »živnostenské provozovny«, nemohlo by to dovolatelce nijak prospěti, ježto bylo zjištěno, že najaté místnosti slouží k provozování hostinské živnosti a jsou tedy živnostenskou provozovnou, a že nájemníkem jest akciová společnost — žalovaná firma. Dovolatelka poukazuje dále na úmysl zákonodárce, při čemž se dovolává jednak důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona čís. 210/1931 a jednak zpráv sociálně politických výborů poslanecké sněmovny a senátu Národního shomáždění, jakož i vývodů řečníků při projednávání osnovy zákona toho v poslanecké sněmovně. Než ani použití těchto materiálií jako vykládací pomůcky pro právní výklad zákona čís. 210/1931 sb. z. a n. nemůže zvrátili správné právní posouzení věci nižšími soudy. Zákonem ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 sb. z. a n. byla účinnost zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n. o ochraně nájemníků v doslovu zákona čís. 30/1930 sb. z. a n. a čl. 1 zákona čís. 166/30 sb. z. a n. prodloužena s určitými změnami do 30. června 1932. Účelem zákona čís. 210/ 1931 sb. z. a n. bylo další prodloužení bytových zákonů na ochranu sociálně slabších vrstev obyvatelstva, jak výslovně jest zdůrazněno ve svrchu uvedených zprávách sociálně politických výborů, při čemž průlom do dosavadního zákona o ochraně nájemců stal se mimo jiné také potud, že od 1. ledna 1933 vypuštěny z ochrany nájemníků podle § 4 (1) čís. 3 cit. zákona živnostenské provozovny a jiné místnosti než byty, v nichž se provozuje výdělečná činnost, je-li nájemníkem akciová společnost, komanditní společnost na akcie nebo společnost s ručením obmezeným. Je nemyslitelno, že by zákonodárce při projednání zákona nebyl si vědom toho, že se vyskytují četné případy nájmu, kde výdělečnou činnost v živnostenské provozovně nebo v jiných místnostech než bytech provozuje nikoli nájemce vlastním jménem a na vlastní účet, nýbrž podnájemník sám na vlastní účet a vlastním jménem, jako tomu je zejména při četných pivovarech, které najímají vlastním jménem místností k provozu hostinské živnosti, ale sami živnost tu neprovozují, nýbrž dávají místností do podnájmu hostinským, kteří pak živnost provozují sami na vlastní koncesi a na vlastní účet. — Kdyby byl zákonodárce měl úmysl tyto podnájemníky na dále chrániti, musil by svému úmyslu v zákoně dáti výraz; právě proto že tak neučinil, jakkoli si musil býti vědom, že takové případy se vyskytují, nelze vyložiti zmíněné ustanovení jinak, než, že úmyslem zákonodárcovým bylo vyloučiti 1. lednem 1933 ze zákonné ochrany nájemců veškeré místnosti najaté akciovou společností atd. k účelům výdělečné činnosti bez ohledu na to, zda akciová společnost provozuje výdělečnou činnost v najatých místnostech sama, či její podnájemník vlastním jménem a na vlastní účet. Nesejde na tom, že žalovaná společnost neužívá sama pro sebe nájemně najatých místností, stačí, že je pro sebe najala a je lhostejno, jak s nimi dále disponuje, zejména, dá-li je dále do podnájmu a takto nájem pro sebe zužitkuje.

Citace:

Čís. 12830. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 207-212.