Čís. 12805.

Ustanovení § 3 vyživovacího zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931, nelze použíti k vymožení výživného dospělého již před účinnosti zákona.
(Rozh. ze dne 14. září 1933, Rv I 456/32.)
Nezletilá žalobkyně byla manželskou dcerou Josefa R-a z jeho prvého manželství s Boženou R-ovou. Manželství Josefa R-a s Boženou R-ovou bylo napotom rozloučeno, načež Josef R. uzavřel manželství s Josefou R-ovou. Smírem ze dne 21. ledna 1922 zavázel se Josef R. platiti na výživu žalobkyně měsíčních 150 Kč. Když od 1. června 1927 přestal Josef R. výživné platiti, byly proti němu vedeny exekuce, jež zůstaly bezvýslednými. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se nezletilá žalobkyně zaplacení dlužného výživného na Josefě R-ové, jež zakoupila a vedla hostinec, zažádavší o koncesi na jméno Josefa R-a, Za řízení omezila žalobkyně žalobu na zaplacení výživného za dobu od 1. června 1927 do 28. února 1931. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Vzhledem k námitce žalované, že se žalující strana nemůže placení výživného na žalované podle zákona ze 16. prosince 1930, č. 4 sb. z. a n. na rok 1931, domáhati vůbec již z toho důvodu, že jde z největší části o výživné dospělé před platností tohoto zákona, který nemůže vzhledem k ustanovení § 5 obč. zák. působiti nazpět, upravila žalující strana žalobní nárok v tom směru, že jej opřela jen o ustanovení § 3 cit. zákona, což také jediné odpovídá povaze nároku toho, že jej omezila na dobu od 1. června 1927 do 28, února 1931, tedy na výživné dospělé před platností zákona čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931 a na soudní útraty jako příslušenství nároku a vyhradila si se souhlasem žalované strany vyživovací splátky dospělé po platnosti cit. zákona, tedy od 1. března 1931, vymáhati žalobou novou; k odůvodnění tvrdí žalující strana, že vejitím vyživovacího zákona v platnost solidární ručení žalované manželky Josefa R-a v § 3 vyživ. zák, stanovené, vzhledem k ustanovení § 6 obč. zák. vzešlo i co do úhrnné částky zadrželých do té doby splátek vyživovacích i co do soudních útrat z jich vymáhání již vzešlých. Zákon čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931 nemá ustanovení o době, kdy má jeho působnost započíti, platí proto ustanovení § 3 obč. zák., že se účinnost zákona počíná do třiceti dnů po jeho vyhlášení, to se stalo v souzeném případě dne 26. ledna 1931, takže vyživovací zákon se stal účinným dnem 25. února 1931, omezený nárok žalobní, i co do útrat, týká se doby před platností zákona. Tento zákon upravil oprávnění osob majících nárok na výživné již proti určité osobě druhé úplně nově i proti osobám třetím, dosud nijak proti oprávněné osobě nezavázaným, a není v něm ustanovení ani přímého ani nepřímého, ze kterého by se dalo souditi, že oprávnění ta vztahovati jest co do třetích osob dosud nijak nepostižitelných i na dobu před platností zákona. Zásadním ustanovením občanského zákona (v § 5 obč. zák.) jest, že zákony nepůsobí nazpět a nemají nové zákony vlivu na jednání osob, která se sběhla dříve a na práva dříve nabytá; mělo-li by platiti v souzeném případě něco jiného a měl-li by zejména trvající již závazek otce proti dítěti býti rozšířen na osoby třetí dosud nijak nezavázané tím způsobem, že by měly ručiti solidárné s osobou již zavázanou i co do závazků před platností tohoto zákona, muselo by ustanovení takové vzhledem ke striktnímu znění § 5 obč. zák. v novém zákoně nepochybně býti vysloveno, což se v souzeném případě nestalo. Tomuto názoru nijak neodporuje ustanovení § 6 obč. zák., jehož se žalující strana dovolává, nýbrž naopak spíše jej podporuje, neboť nelze v zákoně při jeho užíváni hledati normy v něm neobsažené ani jinak z jeho doslovu a z úmyslu zákonodárce nevyplývající, to tím méně, any normy takové měly odporovati zásadě § 5 obč. zákona. Soud proto již z tohoto důvodu shledal žalobní nárok, tak jak byl omezen, v celém obsahu neodůvodněným a nepřikročil proto k jednání a rozhodování o dalších námitkách žalované strany a žalobu zamítl, při čemž co do vymáhaných soudních útrat jest ještě podotknouti, že při stanovení povinnosti zavázaného v § 1 vyž. zák. se mluví o závazku vyživovati, vychovávati nebo zaopatřiti oprávněného; zákon tento jest pokládati za výjimečný, nelze proto jeho závaznost rozšiřovati nad meze v něm obsažené, a tím i povinnost osoby solidárně podle § 3 cit. zákona ručící vztahovati i na útraty spojené s dřívějším bezvýsledným vymáháním vyživovacích dávek. Jeví se tedy i z tohoto důvodu nárok žalobní co do částky 854 Kč neodůvodněným. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ana žalobkyné omezila žalobní žádání na výživné za dobu od 1. června 1927 do 28. února 1931, tedy na výživné dospělé před účinností zák. čís. 4/1931 a na útraty 854 Kč jako příslušenství nároku toho, pak první soud právem žalobu zamítl s poukazem na ustanovení § 5 obč. zák. V § 3 zák. č. 4/1931, o nějž žalobkyně nárok žalobní opírá, uloženo bylo ručení za vyživovací závazky nově osobám, jež dosud v ohledu tom závazků neměly. Závazek jejich mohl tedy po,čiti teprve dnem, kdy zákon čís. 4/1931 nabyl účinnosti. Poněvadž v zákoně doba, od kdy počíná působiti, nebyla uvedena, počala účinnost jeho třicet dnů po vyhlášení ve sbírce zákonů a nařízení (§ 4 zák. ze dne 13. března 1919 čís. 139 sb. z. a n .), jež se stalo 26. ledna 1931, tedy 26. únorem 1931. Podle § 5 obč. zák. nepůsobí zákony zpět, výjimka může sice nastati z převážných důvodů veřejného blaha, což však musí v zákoně býti výslovně stanoveno. Zákon čís. 4/1921 nemá takového výjimečného ustanoveni. Nemůže se tedy vztahovati na vyživovací částky dospělé před 26. únorem 1931, ani na jejich příslušenství. Nebylo proto ani třeba zvlášť odůvodňovati zamítnutí žaloby, pokud jde o soudní útraty 854 Kč. Odvolatelka snaží se dovoditi, že ustanovení § 3 zák. čís. 4/1931 platí i pro částky výživného dospělé před účinností zákona, z toho, že praví se v něm, že osoba tam uvedená je s tím, kdo poskytovati výživu je povinen, zavázána rukou společnou a nerozdílnou za dávky příslušející za dobu, po kterou mu poskytovala podporu. Výklad ten nelze však uznati za správný. Nehledíc k tomu, že výklad ten by odporoval zásadě, že zákony nepůsobí zpět, užívá zákon formy minulého času (»za dobu, po kterou tuto podporu poskytovala«) zřejmě jen, by naznačil, že nárok vzniklý na základě zákona toho proti osobě v § 3 uvedené, může se vztahovati jen na období, po které osoba ta toho, kdo jest k výživě povinen, podporovala, tedy na období, jež proti době podání žaloby spadá časově do minulosti. Nelze tedy ani důvodně tvrditi, že doslov a gramatický výklad § 3 svědčí správnosti právního názoru strany žalující. Ani s pomocí § 6 obč. zákona, jehož se odvolatelka dovolává, nelze vyvoditi, že zákon čís. 4/1931 má zpětnou působnost.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není právně mylným názor nižších soudů, že ustanovení § 3 zákona ze dne 16. prosince 1930 čís. 4 sb. z. a n. z r. 1931, nelze použiti k vymožení výživného dospělého již před účinností tohoto zákona. Předpokladem závazku podle § 3 citovaného zákona jest mimo jiné, že si osoba výživou jiné osoby povinná nehledí výdělečné povinnosti uložené jí v § 1 téhož zákona. Tato povinnost uložena byla osobě k výživě povinné teprve zmíněným zákonem; před účinností jeho povinnosti té nebylo a nemohla proto býti porušena a proto ani podpora poskytovaná osobě k výživě povinné v době před účinností zákona toho tedy neměla za následek vznik solidárního závazku osoby podporující s osobou výživou povinnou a nelze se na ní domáhati splátek, výživného dospělých před účinností zákona, o jaké podle, omezené prosby žalobní v souzeném sporu šlo. (Srovnej plenární rozhodnutí ze dne 13. února 1933 č. j. Pres. 266 a 956/32 uveřejněné pod čís. 12356 sb. n. s. ve příčině nároku podle § 2 téhož zákona.) Dovolání žalované jen na odvolacím důvodu § 503 č. 4 c. ř. s. založené není tedy odůvodněno.

Citace:

č. 12805. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 168-171.