Čís. 13025.
Objednávka elektrického proudu kupcem, který provozuje obchody po živnostensko, náleží k obyčejnému a i k dalšímu provozování obchodu. Konati platy na pohledávky z takového obchodu byl vyrovnací dlužník oprávněn a povinen, nebyl-li tu zákaz podle § 3 odst. 4 neb § 8 odst. 2 vyrovnacího řádu z roku 1914, třebaže šlo o pohledávku vzniklou již před zahájením vyrovnacího řízení, a nelze toto placení podřaditi pod zvláštní výhody podle § 47 vyr. ř. aniž je napadati s hlediska § 879 obč. zák. Není tu ani předpokladu pro použití § 1431 obč. zák.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1933, Rv I 172/32.)
Firma S. zaplatila dne 18. února 1931 po zahájení vyrovnacího řízení o jejím jmění žalované obci 426 Kč za elektrický proud dodaný firmě S. již před zahájením vyrovnacího řízení o jejím jmění. Na jmění firmy S. byl napotom uvalen úpadek. Žalobu správce konkursní podstaty firmy S. proti žalované obci o vrácení oněch 426 Kč, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
žalobce opíral oprávněnost nároku žalobou uplatňovaného výslovně jen o ustanovení § 47 vyr. ř. a § 879 obč. zák. Leč nelze mu dáti za pravdu, tak jako nelze ani souhlasili s názorem odvolacího soudu, že žalobní nárok jest opodstatněn s hlediska § 1431 obč. zák. a § 30 odst. (1) konk. ř. Jde o to, jaká byla právní povaha právního jednání úpadce (vyrovnacího dlužníka) protokolované firmy S. pozůstávajícího v tom, že dlužník dne 18. února 1931, tudíž po zahájení vyrovnacího řízení o jeho jmění (zahájeného usnesením ze dne 19. ledna 1931) zaplatil žalované obci za elektrický proud dodaný firmě již před zahájením vypvnacího řízení 426 Kč. Z okolnosti, že objednatelem elektrického proudu u žalované byla protokolovaná firma, tudíž kupec podle čl. 4 obch. zák., který provozuje obchody po živnostensku, vyplývá, že objednávka elektrického proudu byla obchodem podle čl. 273 obch. zák., který náležel podle své povahy k obyčejnému provozování obchodu, ale i k dalšímu provozování obchodu. Konati platy za pohledávky z takových obchodů byl vyrovnací dlužríík oprávněn a povinen, nebyl-li tu zákaz podle § 3 odst. (4) neb § 8 odst. (2) vyr. ř., a nesešlo na tom, že šlo o pohledávku vzniklou již před zahájením vyrovnacího řízení, neboť pořád šlo o plat z obchodu, který náležel k obyčejnému provozování obchodu. Že tu byl takový zákaz, nebylo ve sporu vůbec tvrzeno. Pohledávky z právních jednání dlužníka, která jsou mu dovolena podle ustanovení vyrovnacího řádu k dalšímu provozování obchodu (§ 8 odst. (2) vyr. ř.), nejsou, jak výslovně praví ustanovení § 10 odst. (4) vyr. ř. dotčeny vyrovnáním. Placení takových pohledávek nelze proto také podřaditi pod zvláštní výhody podle § 47 vyr. ř. a nelze je napadati s hlediska § 879 obč. zák. Není tu ani předpokladu pro použití § 1431 obč. zák., neboť podle správného shora již vytčeného nazírání na věc neplnil vyrovnací dlužník spornou částku omylem, jak se mylně domnívá odvolací soud. Jde-li však v souzeném případě na straně vyrovnacího dlužníka, jak bylo dovoděno, o právní jednání, které bylo dovoleno podle ustanovení vyrovnacího řádu za účelem dalšího vedení obchodu (§ 8 odst. 2 vyr. ř.), nelze takovému jednání podle § 31 odst. 3 konk. ř. ani odporovat!. Nedopadá tu proto ani ustanovení § 30 čís. 1 konk. ř.