Čís. 13000.

Pozůstalí po redaktoru nemohou se domáhati na jeho zaměstnavateli náhrady škody proto, že smluvní podmínkou redaktorova služebního poměru bylo, by redaktor nebyl příslušníkem stavovské organisace, následkem čehož prý vzhledem k § 124 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., nebyly jim vyměřeny zvýšené zaopatřovací požitky.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1933, Rv I 342/32.)
Vdova po redaktoru Karlu G-ovi, jenž zemřel dne 4. března 1930, domáhala se na žalovaném, v jehož podniku byl Karel G. zaměstnán jako redaktor, náhrady škody, ježto prý jí byly zaviněním žalovaného vyměřeny pensijní požitky nízko. Žalobní nárok odůvodňovala žalobkyně takto: Pro žurnalisty bylo v § 124 pensijního zaopatřovacího zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. zavedeno zvláštní obligatorní pojištění novinářů, které jest značným zlepšením obyčejných zaopatřovacích požitků. Ježto zákonem nebyla dosud provedena úprava pojištění, pokud se týče pense novinářů, bylo kuratoriem zřízeným podle § 124 odst. 12 cit. zák. usneseno zlepšení, pokud se týče zvýšení pense ve výši jak v žalobě uvedeno. Podmínkou toho zvláštního pojištění novinářů jest podle § 124 odst. 10 účastenství u organisace novinářské, k níž patří i organisace »Reichsgewerkschaft der deutschen Presse, v Čsl. republice«, kterážto odborová organisace byla připuštěna ministerstvem sociální péče. Žalobkyně tvrdí, že i při nastoupení služby zemřelým Karlem G-em dnem 1. května 1928, i za dalšího zaměstnání žalovaný Karlu G-ovi zakázal na oné organisaci se zúčastniti a proto po jeho smrti nedostala žalobkyně zvýšené zaopatřovací požitky. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soud procesní právem uvedl, že, i kdyby zákaz býti členem organisace »Reichsgewerkschaft der deutschen Presse« zemřelému již Karlu G-ovi žalovaným při nastoupení služby u něho dne 1. května 1928 a za ni byl býval dán, šlo by jen o smluvní podmínku, jíž se zemřelý Karel G. podvolil, a že přijetím podmínky byla smlouva ve smyslu § 1151 obč. zák. právoplatně uzavřena. Nechtěl-li Karel G. podmínku přijati, nemusel smlouvu uzavírati a do ní vstupovati, po případě mohl ji vypověděti. Správně uvedl prvý soud, že není zákonného ustanovení, že nemohou při vstupu do služebního poměru zvláštní smluvní podmínky býti činěny, a že jest proto každá dovolená podmínka přípustná, tedy i podmínka zákazu býti v určité organisaci, poněvadž se nepříčí ani zákonnému ustanovení, ani není proti dobrým mravům. Nebylo ve sporu tvrzeno, že žalovaný při zákazu použil nedovolených prostředků. Právem proto má prvý soud za to, že o povinnosti žalovaného k náhradě škody nemůže býti v souzeném případě řeči, poněvadž není na jeho straně zavinění nezbytného pro nárok na náhradu škody a příčinné souvislosti mezi takovým zaviněním a škodou žalobkyni z toho vzešlou. Žalobkyně tvrdí sama, že zvláštní obligatorní pojištění novinářů, které jest značným zlepšením obyčejných zaopatřovacích požitků zavedeno, bylo v § 124 nového pensijního zaopatřovacího zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. a že když zamýšlená úprava pense žurnalistů nebyla provedena, usneseno bylo zvýšení vdovské pense kuratoriem zřízeným podle cit. § odstavce 12 na výši v žalobě uvedenou za podmínky účastenství u novinářské organisace, k níž patří i organisace »Reichsgewerkschaft der deutschen Presse« v Čsl. republice. An zákon o zlepšení zaopatřovacích požitků novinářů a jich vdov a sirotků vydán byl v roce 1929, nemohl o něm žalovaný při uzavírání služební smlouvy s Karlem G-em dne 1. května 1928 míti vůbec ani vědomost a nelze proto míti za to, že jeho úmysl při onom zákazu směřoval k tomu, by žalobkyně v budoucnosti na svých nárocích na zvýšenou pensi byla poškozena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně opírá žalobní nárok o právní důvod náhrady škody. Jde tedy jen o to, zda jednání žalovaného bylo protiprávní (§ 1294 obč. zák.). Odvolací soud správně uznal, že zákaz, který dal žalovaný jejímu manželu jak pří uzavření služební smlouvy, tak i za služebního poměru v příčině členství u organisace »Reichsgewerkschaft der deutschen Presse« v Československé republice se nepříčí ani zákonnému ustanovení ani dobrým mravům, an žalovaný při něm nepoužil nedovolených prostředků. Dovolatelka se snažila v odvolání, na něž v dovolání poukazuje, dolíčiti, že zákaz zakládá skutkovou podstatu § 1 zákona o útisku. Při tom přehlíží, že z jejího přednesu nevyplývá, že žalovaný chtěl zákazem bezprávně na jejím manželu vynutiti, by do oné organisace nevstupoval, jak vyžaduje zmíněné ustanovení zákona. Šlo o služební smlouvu, a byly obě strany oprávněny činiti při ní podmínky a je buď přijati nebo nepřijati. Služební poměr mohly obě strany v mezích zákona zrušiti. Kdyby tedy žalovaný byl učinil onu podmínku, jednal by v mezích svého práva, nikoliv bezprávně. Dovolatelka neuvádí, že zákon o pensijním pojištění čís. 26/29 sb. z. a n. obsahuje ustanovení, které by takové jednání zakazovalo, nýbrž uplatňuje jen, že se zákaz příčí podstatě tohoto zákona. Názor, že se příčí dobrým mravům, doličuje tím, že to olupuje zaměstnance o oporu v organisaci, které proti zaměstnavateli potřebuje jako hospodářsky slabší bezpodmínečně. Zákony upravující služební poměr mají ustanovení, přihlížející k této okolnosti v ohledu sociálním důležité, nemají však ustanovení, které by v příčině jednání, jak ho žalobkyně vytýká žalovanému, obmezovalo zaměstnavatele. Dovolatelka má sice zato, že takové jednání se nesrovnává se zdravým sociálním řádem, netvrdí však, že by bylo všeobecně jako nedovolené považováno. Správně měl proto odvolací soud za to, že by tu nebylo zavinění na straně žalovaného.

Citace:

č. 13000. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 478-480.