Čís. 12891.

Ve sporu rozvedené manželky o placení výživného nelze znovu řešili otázku viny na rozvodu, pravoplatně již rozhodnutou v rozvodovém sporu.
(Rozh. ze dne 7. října 1933, Rv I 1060/33.)
Manželství stran bylo pravoplatně rozvedeno od stolu a lože z viny žalující manželky. V napotomní žalobě o placení výživného dovozovala žalující manželka vyživovací povinnost manželovu z toho, že žalovaný ji hned po sňatku bezdůvodně opustil. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Právní mylnost (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) vytýká dovolatelka především názoru odvolacího soudu, že ve sporu o výživné nelze samostatně řešili otázku, koho stíhá zavinění na tom, že se strany rozešly, bylo-li již pravoplatně vysloveno v rozvodovém sporu, koho stíhá vina na rozvodu manželství. Leč právní názor odvolacího soudu jest správný. Podle § 1264 obč. zák. má jen manželka nevinná rozvodem nárok na přiměřenou výživu. Podle § 12 dvor. dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s., a § 6 min. nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. jest v rozsudku, jímž bylo vyhověno žalobě o rozvod, vždy (stets) vysloviti též, zda jeden nebo druhý manžel či zda oba anebo nikdo z obou vinen jest na rozvodu. Toto ustanovení má za účel, aby byl zjednán podklad pro to, zda jest použiti předpisu § 1264 obč. zák., jenž upravuje majetkoprávní důsledky rozvodu manželství. Závisí tedy spor o výživné rozvedené manželky, pokud jde o otázku viny, na předchozím sporu rozvodovém a nelze proto ve sporu o placení výživného znovu řešiti rozhodnutou již otázku viny na rozvodu.

Citace:

Čís. 12891. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 304-305.