Čís. 13049.Stát neručí za škodu, kterou utrpělo dítě svěřené dozoru státní opatrovny. (Rozh. ze dne 24. listopadu 1933, Rv I 2132/33.) Nezletilá žalobkyně domáhala se na československém státu náhrady škody, tvídíc, že docházela do státní opatrovny, že při hře spadla do hliníku a se poranila, k čemuž prý došlo proto, že děti nebyly opatrovány pečlivě a řádně, jakž vyžadovalo nebezpeči místa. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobkyně se dožaduje náhrady škody za zranění proti státu z důvodu jeho ručení za zřízence, za opatrovnici N-ovou a za pěstounku S-ovou, na státní opatrovně zaměstnané, a to proto, že zanedbaly ve výkonu své činnosti potřebné opatrnosti a pozornosti. Tyto na státní opatrovně zaměstnané osoby jako takové jednaly zřejmě ve výkonu veřejné moci, u výkonu školní výchovy a opatrováni děti. Neni dosud zákona, o který by podle § 92 ústavní listiny bylo lze opříti takový nárok z důvodu ručení státu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Podle názoru odvolatelky je právní posouzení věci prvým soudem mylné, poněvadž věc neměla býti posouzená podle § 92 ústavní listiny, nýbrž podle ustanovení občanského zákona o náhradě škody zejména § 1315 obč. zák., který stanoví, že ručí ten, kdo užívá osoby neschopné k opatření svých záležitosti za škodu, kterou tato osoba způsobí, a nečiní se tu rozdíl v osobě zaměstnavatelově. Názor odvolatelky není správný. Zde jde o náhradu škody proti státu způsobené jeho orgány. A tu jest rozeznávati, zda stát vystupuje jako soukromoprávní osoba či jako nositel veřejné moci veřejnými orgány. Vystupuje-li jako podmět soukromoprávní, neni pochybnosti, že ručí jako každá jiná osoba soukromá podle § 1295 a násl. obč. zák. za škodu jeho orgány způsobenou. Jinak ovšem jest tomu, vystupuje-li jako osoba veřejnoprávní, vykonávaje svá výsostní práva. A tu má odvolací soud stejně jako prvý soud za to, že v souzeném případě vystupuje stát jako osoba veřejnoprávní, ana se žalobkyně domáhá náhrady škody z důvodu, že pěstounky ve státní opatrovně, jichž dozoru byla svěřena, zanedbaly povinnou péči, čím se stalo, že žalobkyně přišla k úrazu. Takový nárok nevyplývá z právního poměru sobě rovných podmětů, nýbrž z poměru žalobkyně jako příslušnice státu proti státu jako veřejnoprávnímu útvaru, není tudíž povahy soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní. A tu § 92 úst. listiny stanoví, že stát ručí za škodu jeho orgány způsobenou — a za ně jest považovati pěstounky ve státní opatrovně — jen tehdy, pakliže mu to zvláštní zákon ukládá. Takového zákona ohledně pěstounů ve státní opatrovně není a proto také odpadá ručení státu za ně. Správně proto posoudil prvý soud věc po stránce právní, zamítnuv žalobu již z tohoto důvodu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřuje dovolatelka. V tom, že i odvolací soud jest právního názoru, že stát neručí za škodu, kterou utrpěla žalobkyně, jsouc svěřena dozoru státní opatrovny, poněvadž šlo o výkon veřejné moci a není zákona, jenž by ukládal státu ručení za škodu z tohoto důvodu (§ 92 ústavní listiny), a doličuje, že stát za škodu tu ručí jako každý jiný zaměstnavatel podle všeobecných zákonných ustanovení, najmě podle § 1315 obč. zák. Dovolací soud pokládá za správné právní posouzení věci odvolacím soudem a odkazuje proto dovolatelku na výstižné důvody napadeného rozsudku, k nimž dodává toto: Není pochyby, že jednou z veřejnoprávních funkcí státu jest školní výchova a vzdělání občanů (§ 1 zákona čís. 292 sb. z. a n. z roku 1920), Všeobecného vzdělání se dostává občanům ve školách obecných, do nichž návštěva počíná šestým rokem dítěte. Výchově mládeže ve věku předškolním slouží školy mateřské a opatrovny. Úkolem dětských opatroven, do nichž mohou býti přijaty dítky ve věku od tří do šesti let, jest, aby přijímaly pod dozor děti dělnických tříd, navykaly je přiměřenému zaměstnání, čistotnosti, pořádku a dobrým mravům a by dětem vštěpovaly lásku k práci (§ 26 nařízení čís. 108/ 1872 ř. z.). Pokud opatrovny vydržuje a spravuje stát, plní tím poslání rázu veřejnoprávního svými orgány — opatrovnicemi. Odvozuje-li tedy žalobkyně nárok na náhradu škody z opomenutí dohledu, dozoru a opatrování opatrovnicemi, jde o nárok rázu veřejného. V platném právním řádě není všeobecného předpisu, jímž by bylo státu uloženo ručení za škodu způsobenou orgány státními u výkonu veřejné moci. Platí tu předpis § 92 ústavní listiny, že stát ručí v takových případech za škodu jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákon. Poněvadž v oboru školství, najmě v oboru opatroven, příslušný zákon dosud vydán nebyl, posoudily nižší soudy věc po právní stránce správně, zamítnuvše žalobu pro nedostatek zákonného předpisu.