Čís. 12975.

Nejde o totožnost sporného předmětu, je-li každá soudní výpověď individualisována jiným datem.
Nejde o zahájenou rozepři, domáháno-li se v jedné věci svolení k výpovědi podle § 3 odst. (2) zák. ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n., v druhé věci pak jde o mimosoudní výpověď z týchž místností danou vzhledem k § 4 (1) čís. 4 zákona ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1933, R I 990/33.) Proti mimosoudní výpovědi z najatých místností namítli žalovaní mimo jiné zahájenost rozepře, ježto se žalobci domáhali v nesporném řízení soudního svolení k výpovědi z týchž najatých místností. Soud prvé stolice vyhověl námitce zahájené rozepře a odmítl mimosoudní výpověď. Rekursní soud zamítl námitku zahájené rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde jen o rozhodnutí o námitce zahájené rozepře (§§ 232 a 233 c. ř. s.), které první soud vyhověl, rekursní soud však ji zamítl. Jest nesporné, že v souzeném případě dali žalobci žalované mimosoudní výpověď z najatých obchodních místností a dílny dne 13. dubna 1933 čtvrtletně předem s povinností najaté místnosti odevzdati žalobcům do 14. července 1933 do 12. hodiny polední, a že proti této mimosoudní výpovědi podala žalovaná včas u soudu námitky, v nichž uplatnila též námitku zahájené rozepře poukazujíc k tomu, že — jak je rovněž nesporné — žalobci učinili dne 31. března 1931 u okresního soudu návrh, aby jim soud dal svolení podle § 3 odst. (2) zák. čís. 44/1928 sb. z. a n. k výpovědi žalované z najatých místností svrchu zmíněných, a aby žalované uložil místnosti ty vykliditi a vypovídající straně odevzdati do 14. července 1931 do 12. hodiny polední. Konečně jest nesporné, že první soud návrhu tomu vyhověl usnesením ze dne 23. prosince 1931 a žalované uložil najaté místnosti vykliditi a odevzdati do 14. dubna 1932, že však usnesení to pro rekurs vypovídané strany nenabylo ještě právní moci. Námitka zahájené rozepře předpokládá totožnost stran a totožnost sporného předmětu; totožnost sporného předmětu předpokládá pak souhlasnost právního důvodu a právního nároku (rozh. čís. 7243). V souzeném případě nejde o rozepři zahájenou, ježto každá soudní výpověď jest individualisována svým datem a jest tudíž samostatným důvodem žalobním. Mimo to v souzeném sporu žalobci při ústním jednání dne 9. května 1933 přednesli, že vypovídané místnosti měří 188,24 m2, že tam je 31 zaměstnanců, že se pracuje pomocí strojů na elektrický pohon, a že podnik má dvě auta pro obchodní účely, velký export a obrat svědčící tomu, že tu jde o »velkou provozovnu«. Jest tedy zřejmě právním důvodem nyní dané výpovědi předpis čl. 1 § 4 (1) čís. 4 zákona ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n., podle něhož místnosti tam uvedené byly pod záštitou zákona o ochraně nájemníků jen do 31. prosince 1932, kdežto počínajíc 1. lednem 1933 spravují se poměry z nájemních smluv o takových místnostech ustanoveními práva občanského (čl. 1 § 4 (3) téhož zákona). Právní důvod v tomto sporu jest tudíž zcela odlišný od právního důvodu uplatňovaného ve svrchu zmíněném nesporném řízení, kde se nynější žalobci domáhali soudního svolení k výpovědi z důvodu zneužívání nájemního předmětu podle § 3 (2) zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n.

Citace:

č. 12975. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 440-441.