Čís. 13066.Náhrady škody, jíž utrpí nájemce při nájmu knihovně zapsaném, ale vydražitelem nepřevzatém tím, že musí ode dne příklepu vydražiteli, jenž ho ponechal v nájmu, platiti po druhé nájemné, jež zaplatil dlužníkovi předem, může se nájemce domáhati podle § 227 ex. ř. z nejvyššího podání jen, bylo-li zaplacení činže předem na více než jednu nájemní lhůtu z pozemkové knihy patrno. K dosažení účinku podle § 1102 obč. zák. nestačí knihovní zajištění nájemního práva jako celku, nýbrž musí mimo to býti zaplacení činže předem v hlavní knize vyznačeno buď zvláštní poznánkou nebo zápisem zástavního práva pro pohledávku na vrácení nájemného. (Rozh. ze dne 1. prosince 1933, R I 855/33.) Firma P. měla vloženo nájemní právo k místnostem ve vydražené nemovitosti. Při rozvrhovém roku přihlásila firma P. nárok na náhradu za nepřevzetí nájemního práva podle § 211 ex. ř. Soud prvé stolice přikázal firmě P. zbytek nejvyššího podání na úhradu za její nepřikázané nájemní právo. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zrušil usneseni obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu s příkazem, by zbytek nejvyššiho podáni znovu rozvrhl, nehledě k nároku firmy P. na úhradu za jeji nepřevzaté nájemní právo. Důvody: Firma P. má v pozemkové knize na základě smlouvy ze 24. května 1929 vloženo nájemni právo k místnostem ve smlouvě uvedeným na dobu od 1. července 1929 do 30. června 1939. Předem zaplacené nájemné neni v knize (hlavni knize) vyznačeno. Firma P. přihlásila požadovanou náhradu za nepřevzetí nájemního práva ve smyslu § 211 ex. ř. včas, t. j. při rozvrhovém roku, a jest jen podotknouti, že z této přihlášky dosti zřetelně vysvitá, že se firma P. jako náhrady domáhá jen předem zaplaceného nájemného, počínajíc ode dne přiklepu. Vydražiteli náležejí ode dne přiklepu všechny užitky a důchody nemovitosti (§ 156 ex. ř.) a proto musi mu nájemce od toho dne platiti nájemné, třebaže je již byl předem plnil povinnému, a to bez rozdílu, zda zaplaceni činže bylo v pozemkové knize vyznačeno čili nic (tak také Ehrenzweig 1929 II díl str. 453). Nájemce utrpí tu, i když vydražitel nepoužije výpovědního práva podle § 1121 obč. zák. a v nájemním poměru pokračuje, podobnou škodu jako v případě výpovědi nájemni smlouvy, neboť musi i tu nájemné platiti po druhé. Náhrady této škody může se nájemník domáhati podle § 227 ex. ř. z nejvyššího podání, avšak jen tehdy, bylo-li zaplaceni činže předem na vice než jednu nájemní lhůtu z pozemkové knihy patrno (§ 1102 obč. zák.). Nejvyšší soud souhlasí s výkladem ustanovení § 1102 obč. zák. dovolacím rekurentem, že nestačí knihovní zajištění nájemního práva jako celku k dosažení účinku podle § 1102 obč. zák., nýbrž že mimo to by musilo býti zaplacení činže předem v hlavní knize vyznačeno, a to buď zvláštní poznámkou nebo zápisem zástavního práva pro pohledávku na vráceni nájemného. Správnost tohoto názoru, odůvodněného zásadou důvěry v knihu pozemkovou, vysvitá i z motivů k § 207 třetí dílčí novely (§ 1102 obč. zák., kde se praví » die in § 1102 vorgesehene Ersichtlichmachung der Voraus zahlung im Grundbuche .... eine Eintragung, die übrigens an sich schon voraussetzt, daB der Bestandvertrag selbst einverleibt ist...«. Motivy tedy předpokládají, že je zapsáno oboje, nájemni právo, i zaplaceni předem. V souzeném případě, jak svrchu podotknuto, nebylo předem placené nájemné v pozemkové knize vyznačeno a ani zápis nájemního práva firmy P. v hlavni knize neodkazuje na onu část listiny, která se týká předem zaplaceného nájemného a na přesně označené místo této listiny, které by mělo nahraditi zápis do hlavni knihy (§ 5 kn. zák.). Nelze tudíž přihlédnouti k obsahu této listiny ve sbírce listin založené, třebaže z ni skutečnost předem placeného nájemného jest patrna. Firma P. nemůže tedy odškodnění, o něž jde, uplatňovati na úkor zadních věřitelů a nemůže je požadovati z nejvyššího podání za vydraženou nemovitost, nýbrž může se ho domáhati jen na pronajimateli (t. j. na povinné). Oprávněnému rekursu bylo tudíž vyhověti a další postup prvnímu soudu naříditi podle §§ 233 a 234 druhý odstavec ex. ř.