Čís. 13042.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n.).
Stát, používající najatých místností k účelům vyučovacím, nevykonává v nich »povolání« ve smyslu čl. 1 § 4 (2) zákona.
Slovem »byty« v § 4 odst. (1) čís. 2 zákona nerozumí se jakékoli místnosti, nýbrž jen místnosti určené k bydlení, jichž nájemník užívá buď jen k bydlení, nebo zcela neb z části k výkonu svého povolání.
Jiné místnosti než byty a samostatné provozovny, jež nelze podřadili pod žádné z ustanovení § 4 zákona, zejména i místnosti najaté pro státní školu, zůstaly i po 1. lednu 1933 pod záštitou zákona, na ochranu nájemců podle všeobecných ustanovení §§ 1, 4 a 30 zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.

(Rozh. ze dne 24. listopadu 1933, R I 1108/33.) Soudní výpověď z nájmu, danou pronajímatelem československému státu, procesní soud prvé stolice zrušil. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k důvodu, pro který zrušil rozsudek prvého soudu, o odvolání žalobce znovu rozhodl.
Důvody:
Proti soudní výpovědi nájemného poměru podal žalovaný námitky jednak proto, že nebyla zachována smluvená výpovědní doba (§ 1116 obč. zák.), jednak proto, že nájemní poměr je pod záštitou zákona o ochraně nájemníků, a že jest tudíž žádati o soudní svolení k výpovědi v řízení nesporném. Prvý soud zrušil výpověď z důvodu, že se najatých místností používalo do 31. prosince 1932 k účelům vyučovacím, tedy k výkonu povolání, takže se vypovídaných místností podle čl. 1 § 4 (2) zákona ze dne 19. prosince 1931 čís. 210 sb. z. a n. netýká odstavec (1) čís. 2 a odstavec (3) téhož zákonného ustanovení, podle nichž poměry z nájemních smluv o bytech a jiných místnostech, na něž se vztahuje odst. (1), spravují se počínajíc dnem 1. ledna 1933 ustanoveními práva občanského. Odvolací soud, rozeznávaje mezi byty v užším smyslu a mezi byty v širším smyslu, zahrnující prý v sobě také jakékoliv jiné místnosti, měl za to, že vypovídané místnosti nejsou od 1. ledna 1933 již chráněny, protože se na ně vztahuje ustanovení § 4 (1) čís. 2 zákona č. 210/1931. Nelze schválili ani názor prvního ani názor odvolacího soudu, jež oba použily na souzený případ § 4 zákona čís. 210/1931. Tento předpis se sem nehodí. Vypovídané místnosti jsou sice pod záštitou zákona na ochranu nájemníků, ale z jiného důvodu než uvedl první soud. Odvolací soud správně vyložil, že ustanovení § 4 (2) uvedeného zákona se sem nehodí, že žalovaný stát, používaje najatých místnosti k účelům vyučovacím, nevykonává žádné »povolání« ve smyslu zákona, a že ustanovení to podle úmyslu zákonodárce mělo jen chrániti ony nájemníky, kteří užívají bytu nebo jeho části k výkonu svého povolání. Odvolací soud však pochybil ve výkladu slova »byty« v § 4 odst. (1) čís. 2 uvedeného zákona. Podle tohoto předpisu a podle odst. (3) téhož paragrafu jsou od 1. ledna 1933 vypuštěny z ochrany nájemníků byty skládající se mimo kuchyně a obytné pokoje pro služebné z pěti nebo více obytných místností. Odvolací soud má vzhledem k předpisu § 30 zák. o ochr. náj. za to, že slovo »byty« má zde širší význam, že rozumí se tu každá místnost. Než z doslovu zákona a z jeho úmyslu vyplývá, že zákonodárce měl tu na mysli jen pojem bytu v pravém smyslu, jen místnosti určené k bydlení, jichž nájemník užívá buď jen k bydlení, nebo zcela neb z části k výkonu svého povolání, při čemž měly býti vypuštěny z ochrany nájemníci zámožnější. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona (tisk 1538) měly vypadnouti z ochrany nájemníků jednak byty zámožných nájemníků, dále byty od pěti pokojů výše, živnostenské provozovny akciových společností, komanditních společností na akcie a společností s ručením obmezeným a velké provozovny vůbec. Při tom ovšem ohledně bytů stala se výjimka potud, že zůstávají byty v zákoně (odst. 2) uvedené i po 1. lednu 1933 pod ochranou nájemníků. Z toho vyplývá, že podle úmyslu zákonodárce zůstaly jiné místnosti než byty a samostatné provozovny, jež nelze podřadili pod žádné z ustanovení § 4 zák. čís. 210/1931 — zejména i také místnosti najaté pro státní školu, jako v tomto případě — i po 1. lednu 1933 pod záštitou zákona podle všeobecných ustanovení §§ 1, 4 a 30 zákona čís. 44/1928, ježto pro takové místnosti zákon čís. 210 z roku 1931 neustanovil odchylky. Jest tudíž názor odvolacího soudu, že se vztahuje na vypovídané místnosti ustanovení čl. 1 § 4 (1) čís. 2 zák. čís. 210/1931 sb. z. a n. mylný. Prvý soud sice uvedl, že se nemusil obírali námitkou opožděnosti výpovědi, ale ve skutečnosti se jí zabýval a vyslovil, že námitka ta je bezdůvodná. Ale touto námitkou nebude se třeba již zabývati, ana stačí námitka první, že místnosti jsou pod ochranou zákona. Důvod, pro který zrušil odvolací soud rozsudek prvého soudu, neobstojí a bylo se proto usnésti jak svrchu uvedeno.
Citace:
Čís. 13042. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 537-539.