Čís. 12808.

Ujednání mezi věřitelovým zmocněncem a třetí osobou, podle něhož věřitelův zmocněnec vydraží zabavené předměty tak, aby věřitel byl kryt, a třetí osoba měla pak převzíti od věřitelova zmocněnce vydražené předměty za cenu, za kterou je tento vydraží, nepříčí se ustanovení dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 14. září 1933, Rv II 600/33.)
Žalobce Leopold K. podal prostřednictvím žalovaného jako svého právního zástupce návrh na povolení exekuce, k vydobytí pohledávky 5000 Kč s 5% úroky ode dne 22. dubna 1929 a útrat předcházejících 407 Kč zabavením a prodejem movitých věcí dlužníka Jana M-a. Exekuce byla podle návrhu povolena usnesením okresního soudu ze dne 13. června 1930, útraty návrhu určeny byly na 109 Kč a téhož dne byly pro vymáhanou pohledávku zabaveny jednak předměty pod pol. č. 1 a 2 zájemního zápisu, již pro vymáhajícího věřitele Eduarda H-a pro pohledávku 226 Kč 40 h s přísl. zabavené, jednak další předměty sepsané a popsané pod pol. čís. 3—41. Všechny zabavené předměty byly odhadnuty ha 3346 Kč 10 h, nejnižší podání činilo 1130 Kč a při veřejné dražbě dne 26. srpna 1930, k níž se dostavil jediný koupěchtivý Jan R., vydražil tento zabavené předměty za 1149 Kč. Výtěžek dražby byl rozvrhovým usnesením ze dne 10. listopadu 1930 rozdělen tak, že výtěžek 210 KČ za předměty pol. 1 a 2 ve výši 210 Kč po srážce nákladů 12 Kč 40 h, tedy 197 Kč 60 h byl přikázán vymáhajícímu věřiteli Eduardu H-ovi na jeho pohledávku s příslušenstvím 469 Kč 95 h, takže byla zapravena jen část příslušenství, kdežto výtěžek za předměty pol. č. 3—41 ve výši 939 Kč po srážce nákladů 55 Kč, tedy 884 Kč byl přikázán vymáhajícímu věřiteli Leopoldu K-ovi (žalobci) na pohledávku 5000 Kč, úroky 341 Kč a útraty 647 Kč, dohromady tedy 5988 Kč, takže byla uhražena jen část příslušenství, kdežto s jistinou vyšel K. úplně na prázdno. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Leopold K. na žalovaném svém právním zástupci náhrady škody 5.000 Kč a odůvodňoval žalobní nárok takto: Jeho zástupce Jan P. měl ujednáni s Janem R-em, že P. vydraží zabavené předměty a že je potom R-ovi prodá za takovou cenu, aby žalobcova pohledávka i s příslušenstvím i s úroky a útratami byla úplně kryta, že však žalovaný, ačkoliv mu byl doručen žalobní edikt ze dne 6. srpna 1930, podle něhož se měla dražba konati dne 26. srpna 1930, neuvědomil o tom Jana P-a, třebas to byla jeho povinnost a třeba byl mimo to o to Janem P-em ještě zvlášť požádán a ujednání s Janem R-em mu bylo sděleno a Jan P. se dále v době od 6. srpna 1930 do dne dražby u něho v kanceláři informoval o stavu exekučního řízení. Tím se stalo, že zabavené předměty byly prodány jedinému kupci Janu R-ovi za nejnižší podání a na žalobce se dostalo jen 884 Kč, čímž byly uhraženy jen jeho útraty 647 Kč a úroky do 29. března 1930, kdežto s celou jistinou 5000 Kč i s úroky 5% od 30. března 1930 vyšel na prázdno. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud opakoval důkaz výslechem svědků Jana R-a a Jana P-a a zjistil na základě jejich souhlasné výpovědi, že Jan P. vydraží zabavené předměty tak, by Leopold K. (žalobce) byl kryt a že potom R. od něho vydražené předměty převezme za cenu, za kterou je P. vydraží. Žalobce odůvodňoval nárok na náhradu škody proti žalovanému v žalobě především tím, že s Janem R-em ujednal Jan P., že zabavené předměty vydraží a R-ovi opět prodá za takovou cenu, by celá žalobcova pohledávka i s přísl., t. j. úroky a útratami byla kryta. Již toto tvrzení žaloby, jež za řízení v první stolici nebylo změněno, nelze vykládat! jinak, než že Jan P. ujednal s R-em, že mu vydražené předměty prodá za takovou cenu, by pohledávka žalobcova i s příslušenstvím byla úplně kryta, že však nebylo ujednáno, že Jan P. zabavené předměty také vydraží za tolik, by z výtěžku dražby byla pohledávka žalobcova s úroky kryta. V tom smyslu vypověděl Jan P. u prvního soudu jako svědek, na jehož výpověď se odvolatel odvolává, že sdělil v kanceláři žalovaného, ze zabavené předměty koupí sám ve veřejné dražbě a že je potom prodá R-ovi, by pohledávka žalobcova i útraty byly kryty. Takové jednání znamenalo by, ačkoliv to výslovně ujednáno nebylo, že Jan R, se měl zdržeti podávání, ačkoliv zabavené předměty měly pro něho zvláštní cenu, poněvadž byl u dlužníka M-a zaměstnán, jak udal ve své svědecké výpovědi u odvolacího soudu a ačkoliv chtěl předměty koupiti. Takové ujednání však je dvorským dekretem ze dne 6. června 1838 čís. 277 sb. z. s. zakázáno, a prohlášeno za neplatné a žalobce proto o toto neplatné ujednání nemůže opírati nárok na náhradu škody. Totéž platí i pro případ, že se vychází z obsahu ujednání potvrzeného svědky Janem R-em a Janem P-em u odvolacího soudu, neboť i podle něho se měl Jan R. zdržeti podávání. Mimo to, kdyby se měl Jan P. zachovati podle tohoto ujednání a R-em a vydražiti zabavené předměty tak, aby pohledávka žalobcova i s příslušenstvím byla kryta, byl by musel ať již by se byl dostavil k veřejné dražbě jako jediný kupec, nebo ať by se byli dostavili i jiní kupci, učiniti za předměty pol. čís. 1 a 2, jejichž odhadní a tedy i vyvolací cena činila 620 Kč a na nichž měl první zástavní právo Eduard H., nejnižší podání 210 Kč nebo vůbec nedražiti, za další předměty pol. 3-41, jejichž odhadni a vyvolací cena činila 2726 Kč 10 h, takže nejnižší podání podle § 277 ex. ř. činilo 908 Kč 70 h, by byl musel nabídnouti 5988 Kč, kolik činila pohledávka žalobcova s přísl. a dále i to kolik činily náklady na odhad a na dražbu, totiž 167 Kč 40 h, tedy by byl musel podati 6155 Kč 40 h, což je o 125% více než činila odhadní a vyvolací cena a docela více než šestkráte tolik, kolik činilo nejnižší podání. Byl by tedy musel Jan R. zaplatiti Janu P-ovi za všechny vydražené předměty 6155 Kč 40 h plus 210 Kč, t. j. 6.365 Kč 40 h, ačkoliv sám jako svědek u odvolacího soudu je odhadoval na 4000—5000 Kč. Tak si ujednání Jan R. jistě nevykládal i když znal, jak udal, přibližně výši pohledávky K-ovy. Ostatně by i u Jana P-a při předepsaném vyvolávání zabavených předmětů jednotlivě (§ 276 ex. ř.) bylo třeba obtížných výpočtů, kolik může a musí za každý vyvolávaný předmět, jež teprve u dražby byly odhadovány podati, aby došlo na konečné podání 6365 Kč 40 h. Nehledíc tedy ani k tomu, že ujednání Jana R-a s Janem P-em pro neurčitost nebylo platné, šlo o ujednání, příčící se zákonnému zákazu a proto nicotné (§ 879 obč. zák.) a o takové ujednání nemůže žalobce opírati nárok na náhradu škody.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by znova o ní jednal a rozhodl.
Důvody:
Zjištěno je nižšími soudy, že Jan P. jako žalobcův zmocněnec nebyl zaviněním žalovaného uvědoměn o dražbě věcí zabavených žalobcem Janu M-ovi, na kteréžto věci našel P. kupce v osobě Jana R-a. Podle směrodatného zjištění odvolacího soudu bylo pak mezi P-em a R-em ujednáno, že P. vydraží zabavené předměty tak, aby žalobce byl kryt, a že potom R. převezme od P-a vydražené předměty za cenu, za kterou je tento vydraží. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, který na základě tohoto zjištění usoudil, že M. se měl podle této smlouvy zdržeti podávání při dražbě, takže by šlo o neplatnou úmluvu podle dvorského dekretu ze dne 6. června 1838 č. 277 sb. z. s. Zmíněný dekret chce totiž zabrániti maření nabídek a účastenství koupěchtivých při dražbě, k čemuž uvedená smlouva nečelila. Podle této úmluvy nepřevzal R. nikterak závazek, že se nedostaví k dražbě a zdrží podávání, naopak měl úplnou volnost dražby se účastniti, což přece nevylučovalo možnost koupě se strany P-a. Zmíněné jednání není též neurčité, jak mylně za to má odvolací soud, který ostatně ani neuvádí, v čem vidí neurčitost, nýbrž je zcela určité, takže odvolací soud neprávem zamítl žalobní žádost pro neurčitost ujednání, aniž se obíral následkem mylného právního svého názoru výší škody. Na základě uvedeného zjištění odvolacího soudu prokázána je totiž též příčinná souvislost mezi zaviněním žalovaného a škodou žalobci povstalou. Odvolací soud neobíral se však výší škody, nezjistiv, zda se mohl P. vůbec dražby účastniti, zda žalobci vzešla vskutku škoda v zažalované výši, zejména, zda měl P. dostatek peněz nebo možnost si je vypůjčiti, by vydražil zabavené předměty tak, aby žalobce byl úplně kryt a věděl-li, v jaké výši má jednotlivé předměty vydražiti, jakož i vzhledem k výpovědi Jana R-a při odvolacím líčení, platilo-li ujednání zmíněné i v případě, že by se k dražbě dostavil jen jediný koupěchtivý. Následkem nesprávného posouzení věci (§§ 496 čís. 3, 513 c. ř. s.) zůstalo řízení odvolací kusým a neúplným. Aniž bylo třeba obírati se dále uplatněným dovolacím důvodem § 503 čís. 3 c. ř. s. bylo důsledkem toho zrušiti podle § 510 c. ř. s. rozsudky nižších soudů a věc vrátiti prvému soudu k doplnění a novému rozhodnutí.

Citace:

č. 12808. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 174-177.