Čís. 13080.
Zletilí fideikomisární substitutí mohou se platně vzdáti zřízení pozůstalostního soupisu a zabezpečení substitučního jmění.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1933, R I 1049/33.)
Zůstavitel ustanovil universální dědičkou svého jmění pozůstalou vdovu s obmezením fideikomisární substituce ve prospěch náhradních dědiců, vesměs zletilých. Návrh jednoho z náhradních dědiců, by s poukazem na § 158 nesp. pat. zřízen byl na podkladě místopřísežného seznání jmění ve spisech dodatně inventář a by universální dědičce bylo uloženo, aby veškeré hodnoty pozůstalostního jmění, pokud se k tomu hodí, uložila u Zemské banky do soudní úschovy, a by ve smyslu ustanovení § 812 obč. zák. nařízeno bylo oddělení jmění substitučního od jmění universální dědičky, oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pokud jde o nezákonnost, shledává ji stěžovatel jen v porušení předpisu § 92 druhý odstavec čís. 3 nesp. pat. proto, že nebyl zřízen soupis pozůstalostního jmění, nýbrž za základ projednání pozůstalosti položeno bylo místopřísežné seznání jmění a že nebylo provedeno zajištění a oddělení tohoto jmění. Výtka ta není důvodná. Jest sice pravda, že nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí čís. 11760 s. z. a n., na něž se i stěžovatel odvolává, že předpisy §§ 92 a násl. nesp. říz. o zřízení soupisu jmění jsou předpisy velícími, jichž zachování nelze se účinně vzdáti. Než nejvyšší soud uváživ v rámci konkrétního případu znovu zevrubně tuto otázku, nesetrval na zásadě, vyslovené v onom rozhodnutí v té všeobecnosti, s jakou byla vyjádřena. Podle ustanovení § 92 čís. 3 nesp. říz. má soudce zříditi z úřadu soupis pozůstalosti, jde-li, jako v souzeném případě, o fideikomisární substituci. Ustanovením tím byla však stanovena jen, jak vyplývá zejména ze slov »z úřadu«, povinnost pro soudce, by v takovém případě ihned a nečekaje návrhu stran, sám soupis pozůstalostního jmění předsevzal; předpisem tím však není nijak bráněno zletilým účastníkům řízení, tedy i substitutům, ano nejde tu o osoby požívající zvláštní ochrany soudu nebo zákona, by se takového opatření sami platně nevzdali a soud proto k jejich žádosti od provedení soupisu neupustil. Nic takového ani z uvedeného zákonného ustanovení nevyplývá a nelze je proto pokládati za velící předpis v ten smysl, že ani účastníci se ho nemohou vzdáti, zejména, an zákon ponechává vůbec na vůli zletilým účastníkům pozůstalostního řízení, jak se o pozůstalosti chtějí dohodnout!. Mimo to jde v konkrétním případě o pozůstalost již právoplatně odevzdanou, čemuž tak nebylo v případě rozh. čís. 11760 sb. n. s. Totéž platí, i pokud jde o zajištění substitučního jmění, záležejícího v nemovitostech, neboť pokud by šlo o movité věci a jistiny, jest tak § 158 nesp. pat. výslovně stanoveno. Není tu však ani opačného předpisu, který by zletilým poddědicům zakazoval, vzdáti se zabezpečení substitučního jmění, pokud by sestávalo z nemovitostí. Prohlášením ze dne 17. února 1928 zřekli se poddědicové a tudíž í stěžovatel práva, by bylo učiněno jakékoliv soudní opatření ohledně správy a užívání pozůstalostního jmění, najmě obmezení volného jím nakládání pozůstalou vdovou. Z obsahu tohoto prohlášení vyplývá právní závěr, že se poddědicové vzdali všech soudních opatření ohledně tohoto jmění, tedy i jeho zabezpečení, inventury, pokud se týče oddělení, což, jak dovozeno, mohli učiniti, a netrpí proto napadené usnesení nižších soudů vytýkanou nezákonností, když soudem nebyla předsevzata vzhledem k tomuto prohlášení opatření, stěžovatelem postrádaná.