Čís. 12984.

Nepřípustnost pořadu práva, domáhá-li se ten, komu byla udělena koncese k provozování autobusové dopravy, náhrady škody na státu, ježto poštovní správa zřídila na stejné trati autobusovou dopravu téhož druhu.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1933, Rv I 276/32.)
Zemská správa politická udělila žalobci výnosem ze dne 11. července 1928 koncesi pro periodickou dopravu osob autobusem na trati V.—H. mimo jiné za těchto podmínek: »Koncese zaniká kdykoli beze vší náhrady, zřídí-li státní správa vlastní automobilní trať směru stejného nebo nepříliš odchylného« (podmínka č. 1), dále pak: »Podnikatel zruší automobilní trať bez nároků na náhradu, vybuduje-li státní železniční správa v atrakčním obvodu automobilní trati železniční nebo málo odchylného nebo prokáže-li citelnou konkurenci dnešnímu spojení železničnímu (podmínka č. 11). Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na poštovním eráru náhrady škody, ježto již dne 15. června 1929 zřídila poštovní správa na téže trati autobusovou dopravu téhož druhu, čímž donutila žalobce k zastavení provozu jeho podniku. Oba nižší soudy rozhodly o žalobě věcně, zamítnuvše ji.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Žalobce domáhá se na státu náhrady škody, která prý mu vzešla tím, že byl donucen zastaviti provoz autobusového podniku. Ku provozu tomu byla žalobci udělena koncese výnosem zemské politické správy v Praze ze dne 11. července 1928, tedy úkonem státní svrchovanosti. Úkonem téže státní svrchovanosti bylo však též zřízení vlastní automobilní trati státem (poštovním erárem) stejného směru dne 15. června 1929. O tento akt státní svrchovanosti opírá žalobce svůj nárok na náhradu škody. Pohledávka náhrady škody nemůže míti povahu jinou, než jest povaha porušení, z něhož vznikla. Stalo-li se porušení, z něhož se náhradní nárok odvozuje, úkonem správy veřejné, náleží i žaloba na náhradu škody nikoli před soud, nýbrž před úřad správní (rozh. 10004 sb. n. s.). Porušení práva k provozu autobusovému, k němuž obdržel žalobce koncesi, stalo se podle údajů žalobních postupem poštovního eráru tím, že zřídila poštovní správa dne 15. června 1929 na stejné trati, jaká žalobci byla vykázána, autobusovou dopravu téhož druhu, čímž ho donutila podle podmínky č. 1 a 11 koncesní listiny k zastavení provozu a takto ho poškodila. Stalo se tedy porušení, z něhož žalobce odvozuje svůj náhradní nárok, úkonem správy poštovní, veřejné, a náleží proto žaloba o náhradu škody, kterou podal, nikoli na soud, nýbrž před úřad správní. Pořad práva jest tedy nepřípustný, k čemuž musil dovolací soud přihlédnouti z úřadu (§ 42 j. n. a § 471 č. 7 c. ř. s.). Podle § 477 č. 6 c. ř. s. bylo dosavadní řízení zmatečným a podle § 42 odst. 1 j. n. byl povinen nejvyšší soud prohlásiti zmatečnost tu a žalobu odmítnouti, aniž by mohl přezkoumávati důvody v dovolání uplatněné.

Citace:

č. 12984. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 452-453.