Čís. 12981.

Pojišťovací smlouva.
Pojistnou příhodou, již pojistník musí podle § 39 odst. (1) poj. řádu oznámiti pojistiteli, jest při pojištění proti povinnému ručení nejen ručební událost (poškození třetí osoby), nýbrž i, že třetí osoba vznesla proti pojistníku náhradní nárok nebo že proti pojistníku bylo zahájeno trestní řízení pro událost zakládající nárok.
Lhůta, již stanovil pojistitel pojistníku k podání žaloby o vyplacení pojistné sumy, se neprodloužila tím, že ještě po stanovení lhůty vyjednával agent pojistitele s poškozeným o smírné vyřízení jeho nároků.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1933, Rv II 212/32.)
Žalující, majitelka autodopravy, byla pojištěna u žalované pojišťovny proti povinnému ručení. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované, by bylo zjištěno, že žalovaná jest povinna ohledně škody nastalé dne 11. března 1930 zraněním na těle a poškozením na zdraví Karla H-a při havarii auta patřícího žalobkyni, plniti zákonné a smluvní povinnosti k žalobkyni na základě pojistky z povinného ručení ze dne 11. září 1928. Žalovaná pojišťovna namítla mimo jiné, že žalobní nárok jest prekludován, ježto žaloba byla podána opozděně, totiž nikoliv ve lhůtě § 20 odst. 2 poj. zák. a všeobecných pojišťovacích podmínek. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelce se nepodařilo dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. vyvrátiti právní názor nižších soudů, že vzorec žalobkyní vyplněný ze dne 17. března 1930 v souvislosti s korespondenčním lístkem žalobkyně ze dne 13. března 1930 jest oznámením pojistného případu podle čl. 14 všeobecných pojišťovacích podmínek obsahujícím vznesení nároku podle článku 19 všeobecných pojišťovacích podmínek, jež jest podle téhož článku dostatečným důvodem k vyjádření pojišťovny o odmítnutí nároku a k udělení šestiměsíční lhůty pojistníku k podání žaloby. Pojišťovacími podmínkami byla převzata ve článku 19 účinná zákonná ustanovení §§ 20 a 39 zákona o pojišťovací smlouvě (§ 167 čís. 10 a 19), ve článku 1 dosud neúčinné ustanovení § 120 odstavec (1) zákona a ve článku 19 dosud neúčinné ustanovení § 124 odstavec (1) zákona (§ 167 čís. 2). Jest proto pojišťovací podmínky vyložiti podle těchto zákonných ustanovení. Pojistnou příhodou (případem) podle § 39 odstavec (1) zákona jest událost, která změňuje ve smyslu smlouvy ručební povinnost pojišťovny v povinnost ku plnění. To platí tehdy, když pojistník utrpěl pojistnou příhodou přímo škodu krytou pojistkou. Při pojištění proti povinnému ručení (§ 120 odstavec (1) zákona a článek 1 podmínek) jest toto ustanovení doplněno ustanovením § 124, odstavec (1) zákona o pojišťovací smlouvě, jež praví, že oznamovací povinnosti jest učiněno zadost, když oznámení bylo odesláno do osmi dnů od doby, kdy třetí osoba uplatnila mimosoudně svůj nárok proti pojistníku nebo kdy bylo zahájeno trestní řízení pro událost zakládající nárok. Tu jde o rozštěpenou pojistnou příhodu, která není splněna již ručební událostí, nýbrž teprve jejím důsledkem, vznesením nároku třetí osobou proti pojistníku nebo zahájením trestního řízení. Dokud tento předpoklad není splněn, nemá pojišťovna zájem na pouhé ručební události, poněvadž se tím její ručení nemůže změniti ani v prvořadý její závazek, to jest zprostiti pojistníka povinnosti k náhradě škody osobě třetí, natož v druhořadý závazek k náhradě toho, co pojistník plnil třetí osobě. Avšak žalobkyně oznámila pojišťovně na vzorci o oznámení škody ze 17. března 1930 výslovně, že třetí osoba, Karel H., vznesl na ni náhradní nárok, a tím oznámila pojišťovně obě složky pojistné příhody, což jest pro pojišťovnu směrodatným, poněvadž obsah oznámení jest podkladem pro rozhodnutí pojišťovny, zda nárok odmítá. Oznámením tím vznesla žalobkyně i nárok na pojišťovnu, třebaže to neurčila číselně, neboť k rozhodnutí pojišťovny, zda odmítá uznání důvodu nároku, nepotřebovala znáti výši nároku. Právem proto pokládala pojišťovna oznámení pojistné příhody podle § 39 odstavec (1) v souvislosti s § 124 odstavec (1) zákona o pojišťovací smlouvě za vznesení nároku ve smyslu § 20 odstavec (2) zákona a určila žalobkyni šestiměsíční lhůtu k podání žaloby. Tím, že ještě v květnu a v červnu 1930 vyjednával agent pojišťovny František Z. s poškozeným Karlem H-em o smírné vyřízení jeho nároků, bylo by snad znemožněno v té době žalobkyni podati určovací žalobu, poněvadž se však vyjednávání ztroskotalo, měla žalobkyně ještě dosti času za šestiměsíční lhůty končící 24. září 1930 podati určovací žalobu a že vyjednáváním tím žalovaná mlčky chtěla odvolati písemné odmítnutí nároku, netvrdila ani žalobkyně, ba naopak počítá šestiměsíční lhůtu k podání žaloby od dopisu z 3. dubna 1930 spadajícího rovněž do doby před oním vyjednáváním.

Citace:

č. 12981. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 446-448.