Čís. 12917.
Nejen opožděně podaná, nýbrž i nepřípustná dovolání mají býti soudem prvé stolice odmítnuta; neučiní-li tak procesní soud, není vyloučeno, by tak neučinil odvolací soud.
Třebas odvolací soud, zrušivší částečně rozsudek prvého soudu a uloživší prvému soudu další jednání, nevyřkl, že se v tomto směru usnesl, nýbrž rozhodl i v této části formou rozsudku, lze takovou vpravdě usnesení odporovati jen za předpokladů § 519 čís. 1—3 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 19. října 1933, R I 941/33.)
Soud druhé stolice odmítl dovolání jako nepřípustné. Důvody: Pokud rozsudek prvého soudu byl zdejším rozsudkem pro neúplnost řízení zrušen ohledně nároků nemanželské matky, jde vlastně o zrušovací usnesení podle § 496 c. ř. s. pojaté do rozsudku a přípustným opravným prostředkem byl by jen dovolací rekurs, to však jen tehdy, kdyby zároveň bylo v usnesení tom vyřčeno, že řízení v první stolici má býti započato teprve, až toto usnesení nabude právní moci (§ 519, čís. 3 c. ř. s.). Této doložky však ve zdejším shora uvedeném rozhodnutí není, pročež jest nepřípustným dovolací rekurs a tím spíše ovšem dovolání. Proto bylo dovolání — které se tu jeví dovolacím rekursem — odmítnuto jako nepřípustné, když se tak nestalo již prvým soudem (§§ 523, 507 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru stěžovatele, ze odvolací soud nebyl oprávněn odmítnouti dovolání, pokud bylo nepřípustné. Právě z doslovu § 507 c. ř. s. jest viděti, že nejen opožděně podaná, nýbrž i nepřípustná dovolání mají býti soudem první stolice odmítnuta; neučiní-li tak procesní soud, není vyloučeno, aby tak neučinil odvolací soud, ježto k otázce přípustnosti dovolání je přihlížeti z úřadu. To vyplývá i z úvahy, že by jinak podle názoru stěžovatele byl dovolací soud povinen vyřizovati i nepřípustná dovolání, kdyby o včasnosti a o přípustnosti dovolání rozhodovaly jen soudy prvé stolice (rozh. čís. 4424 a 8707 sb. n. s.). Poukaz stěžovatelův k vysvětlivkám ministerstva spravedlnosti k § 507 c. ř, s. je nepřípadný, neboť jest tam řeč jen o opožděné dovolací odpovědi. V odstavci B 2 rozsudku ze dne 3. května 1933, zrušil odvolací soud částečně rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, doplně řízení, znovu rozhodl (§ 496 čís. 3 c. ř. s.). Vrácení rozepře procesnímu soudu první stolice podle § 496 c. ř. s. může se státi jen usnesením (§ 499 prvý odstavec c. ř. s.). Odvolací soud sice nevyřkl, že ve směru tom »se usnesl«, nýbrž rozhodl i v této části formou rozsudku — než přes to tato část rozhodnutí zůstává v podstatě usnesením odvolacího soudu, jak jest v napadeném usnesení správně uvedeno. Kdyby proti usnesení tomu byl přípustný opravný prostředek, bylo by lze ovšem vzhledem k pochybení ve formě rozhodnutí přizpůsobiti opravný prostředek chybné formě rozhodnutí (plenární rozhodnutí čís. 1309 sb. n. s.). Nebylo tedy chybou, že žalovaný odporoval zrušovací části odvolacího rozsudku v dovolacím spisu. Ale tím se nic nezměnilo na podstatě věci, podle níž zrušovací část rozsudkového nálezu byla podle § 499 prvý odstavec c. ř. s. zrušovacím usnesením. Takovému usnesení, vydanému odvolacím soudem za odvolacího řízení, lze odporovati jen za předpokladů v § 519 čís. 1—3 uvedených; že by tu byl některý z těchto předpokladů, zejména výhrada pravomoci podle čís. 3., stěžovatel ani netvrdí.