Čís. 12997.

Žalováno-li o rozluku pro hluboký rozvrat manželství, nelze ke skutečnostem, které vyšly najevo teprve ve sporu, přihlížeti v otázce převážné viny na rozvratu, lze však k nim přihlížeti v otázce, zda ten neb onen manžel, zda každý z nich aneb nikdo z obou jest vinen rozlukou.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1933, Rv II 835/33.)
K žalobě manžela rozloučil procesní soud prvé stolice manželství stran z důvodu hlubokého rozvratu manželství, a to z viny obou stran. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce.
Důvody:
Nesprávné posouzení po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud, ač zjistil, že hluboký rozvrat manželství stran byl tu již v roce 1927, přičítal žalobci spoluvinu na rozluce proto, že se manželka teprve za nynějšího sporu dověděla o události přihodivší se již v roce 1924 a jevící se jako manželská nevěrnost na straně žalobcově. Právem poukazuje dovolatel k tomu, že rozvrat manželství jest pojmem psychickým, že jde o psychologické prvky, jež působí na celkovou náladu osob v manželství žijících takovým způsobem, že jejich spolužití jest považovati za nesnesitelné. Z toho však vyplývá, že soudu jest přihlížeti k celkovému vývoji manželského poměru až do vynesení rozsudku, který jest tu konstitutivního rázu, a že nesejde na nazírání manželů, nýbrž na objektivním měřítku, jak totiž chování se toho kterého manžela s hlediska denního života a požadavků slušnosti a mravnosti lze posuzovati. Poklesky manželovy, byly-li manželkou před vynesením rozsudku prvé stolice uplatňovány, což se v tomto sporu stalo, nemohly proto zůstati bez povšimnutí, pokud se dotýkají aspoň otázky zavinění na rozluce. Žalobci lze dáti za pravdu, že, nedověděla-li se o nich manželka a nedošlo-li právě pro ně k rozvratu manželství, nemůže to míti vliv na otázku převážné viny toho kterého z manželů na rozvratu (§ 13 písm. h) rozluk. zák.). Jinak jest tomu ve příčině výroku, zda jeden neb druhý manžel, zda každý z nich aneb nikdo z obou je vinen rozlukou (§§ 12—13 dvorního dekretu z 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. a § 11 nař. min. sprav. ze dne 9. prosince 1897 čís. 283 ř. zák.). I když zůstal případ nevěry manželovy, který se stal v roce 1924, manželce utajen, a když tedy s jejího hlediska tato nevěra nepřispěla k rozvratu, nelze nijak tvrditi, že tato nevěra nepřispěla k rozvratu s hlediska žalobcova, neboť je zřejmou známkou toho, že se své manželce již tehdy odcizoval, což v souvislosti se skutečnostmi k tomu ještě dodatečně přistoupivšími vedlo ke konečnému hlubokému rozvratu. Nelze tedy zjištěný případ žalobcovy nevěry vyloučiti z oněch prvků, které ve spojení s jinými prvky vedly ke konečnému hlubokému rozvratu.

Citace:

č. 12997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 473-474.