Čís. 12850.

Podle § 232 třetí odstavec c. ř. s. (čl. II. čís. 4 zák. čís. 23/1928 sb. z. a n.) zachovávají se včasným podáním odmítnuté žaloby u soudu příslušného jen lhůty hmotněprávní, nikoliv však i lhůty procesního práva (třebaže jde v žalobě o nárok soukromoprávní).
Lhůta § 596 c. ř. s. je propadnou lhůtou práva procesního; její zameškání má účinky procesuální, nikoliv soukromoprávní.
(Rozh. ze dne 29. září 1933, R I 661/33.)
Žalobu, domáhající se zrušení rozhodčího výroku z důvodů § 595 čís. 1 a 3 c.. ř. s., zadal žalobce původně na okresním soudě v N., a, když byla žaloba tímto soudem odmítnuta pro místní nepříslušnost, zadal ji ve třicetidenní lhůtě na okresním soudě v R., a to již po uplynutí tříměsíční lhůty, co se podle svého tvrzení dozvěděl o důvodu odporování. Soud prvé stolice žalobu odmítl. Důvody: Pro soud jest směrodatné tvrzení žalující strany, že se o důvodu odporování dozvěděla dne 4. listopadu 1932. Žalobce sice při podání žaloby podací rubrikou okresního soudu v N. prokázal, že tuto žalobu podal již dne 22. ledna 1933 u okresního soudu v N., kterýmžto soudem tato žaloba pro místní nepříslušnost byla odmítnuta. Žalobce se k odůvodnění toho, že zachoval propadnou lhůtu stanovenou v § 596 druhý odstavec c. ř. s., neprávem dovolává ustanovení druhé věty odstavce druhého § 232 c. ř. s., vsunuté zákonem čís. 23/28 sb. z. a n., neboť podle tohoto zákonného ustanovení, byla-li žaloba, jako v souzeném případě, odmítnuta pro nepříslušnost soudu a byla-li znovu podána u příslušného soudu do třiceti dnů od právní moci usnesení, což se v souzeném případě stalo, protože podle žaloby odmítající usnesení okresního soudu v N. jest ze dne 9. února 1933, trvají jen soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby. V souzeném případě nejde však o soukromoprávní účinek podání žaloby, nýbrž o dodržení lhůty ustanovené § 596 c. ř. s. Účinky podání žaloby v souzeném případě nejsou soukromoprávní, nýbrž jde o dodržení lhůty ustanovené právem procesním a účinky spojené s podáním této žaloby jsou rázu veřejnoprávního, nikoliv soukromoprávního. Podání žaloby v této propadné lhůtě jest podle obdoby § 538 c. ř. s. předpokladem sporu. Ana tato lhůta nebyla dodržena, jest žalobu odmítnouti jako nehodící se k položení roku k ústnímu jednání. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o žalobě jednal a rozhodl. Důvody: S názorem prvého soudu, že v souzeném případě nejde o soukromoprávní účinek podání žaloby, nýbrž o dodržení lhůty stanovené procesním právem a že účinky spojené s podáním této žaloby jsou rázu veřejnoprávního, nikoliv soukromoprávního, na které se jediné ustanovení odst. II § 232 c. ř. s, v doslovu čl. II čís. 4 zák. ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n. vztahuje, nelze souhlasiti. V zákoně se výslovně mluví o trvání soukromoprávních účinků s podáním žaloby spojených. Ustanovení to jest vykládati ve spojitosti s ustanoveními prvého odstavce § 232 c. ř, s., pojednávajícím o zachování lhůt. Účelem doslovu čl. II čís. 4 zák. čís. 23/1928 jest rovněž zachování lhůty. Nezáleží na tom:, zda jde o lhůtu pro zachování práva stanovenou právem hmotným, na kteréž jediné jest podle prvého soudu ustanovení druhého odstavce § 232 c. ř. s. omeziti, či právem procesním. I když lhůta k zachování určitého práva soukromého jest nařízena v právu procesním, jsou účinky s podáním žaloby spojené rázu soukromoprávního, neboť předmětem žaloby jest nárok soukromý, právě tak, jako při stanovení lhůty k zachování určitého soukromého práva v právu hmotném. Výstižně to uvádí Dr. Robert Mayr v Soustavě občanského práva (díl I, str. 209): »Právní uspořádání soudního řízení tvoří součástku práva veřejného, avšak právní poměry, jež jsou předmětem tohoto řízení, mají povahu soukromoprávní. Ochrana práv patří do práva soukromého jen potud, že soukromé právo určuje, co může býti předmětem této ochrany a jaký vliv má počátek a konec sporu na sporný právní poměr.« Právní poměr, jsoucí předmětem žaloby v souzeném případě, má povahu soukromoprávní. Podal-li žalobce žalobu po odmítnutí žaloby nepříslušným soudem do třiceti dnů u soudu příslušného, zachovávají se soukromoprávní účinky, ježto lhůtu podle § 596 c. ř. s. nařízenou jest pokládati za dodrženou.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle § 232 třetí odstavec c. ř. s. (čl. II čís. 4 zák. čís. 23/28) zachovávají se včasným podáním odmítnuté žaloby u soudu příslušného jen soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby; jsou tedy podáním takové žaloby zachovány jen lhůty hmotněprávní, nikoli však i lhůty procesního práva, jak má za to rekursní soud, který mylně klade důraz na to, že předmětem žaloby je nárok soukromý. Nejde tu o povahu uplatňovaného nároku, nýbrž o povahu účinků, jež jsou stanoveny na zachování lhůty. Že tu zákon rozlišuje, plyne již z toho, že by to byl jinak při názoru, který zastává rekursní soud, zákon vyznačil tím, že by zachoval (všecky) účinky s podáním žaloby spojené, takže slovo »soukromoprávní« bylo by bývalo zbytečné a bylo by bývalo vynecháno. Neprávem poukazuje rekursní soud k oběma prvním odstavcům citovaného paragrafu, protože mají na mysli případy, v nichž žaloba byla podána u soudu příslušného. Jak se má věc se žalobou podanou u soudu nepříslušného, řeší právě odstavec třetí § 232 c. ř. s. a § 261 šestý odstavec c. ř. s. Avšak i mezi těmito případy jest rozlišovati. V případě § 261 šestý odstavec c. ř. s. byla doručením žaloby rozepře zahájena a věc byla (co do příslušnosti) projednávána, rozhodnutí o příslušnosti je tu vyřízením jen mezitímním, kterým se věc ukončuje jen pro soud, u kterého byla žaloba neprávem podána, není však ukončeno soudní řízení (§ 52 c. ř. s.), protože žaloba je postoupena jinému soudu, spor podle zákonné fikce pokračuje, zůstává zahájen, běží dále (litispendence). V případě § 232 třetí odstavec c. ř. s. má se věc jinak, protože tam buď žaloba ještě doručena nebyla, takže o zahájení rozepře nelze mluviti, anebo žalobce nepodal návrh ve smyslu § 261 šestého odstavce c. ř. s., takže Rozhodnutím o příslušnosti je věc vyřízena a žalobce odpovídá za to, že nepodal žalobu u soudu příslušného, jakoby ji byl zmeškal. Tu jen co do účinků soukromoprávních stanovil zákon výjimku v cit. třetím odstavci § 232 c. ř. s. a to, jako uvedeno je v důvodové zprávě k vládnímu návrhu (tisk č. 123 na str. 54 v.), z důvodů unifikačních a aby bylo zabráněno kolisím mezi oběma právními oblastmi. Lhůta § 596 c. ř. s. je propadnou Ihůtou práva procesního, její zmeškání má účinky procesuální, tedy nikoli soukromoprávní (třebaže šlo v žalobě o nárok soukromoprávní), takže účinky ty tím, že žaloba byla znovu podána ve smyslu § 232 třetí odstavec c. ř. s., nemohu býti odčiněny. Jde tu o právní moc rozhodnutí, o otázku procesuální, veřejnoprávní, kterou musí soud vždycky řešiti z úřadu a která se vymyká disposici stran. Věc má se podobně jako při podání opravného prostředku u nepříslušného soudu; také tu nastává procesuální účinek, že zákonná lhůta nebyla dodržena a napadené rozhodnutí nabude právní moci.

Citace:

Čís. 12850. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 240-242.