Čís. 12829.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Kdo neměl bezprostředně před obnoveným nájmem byt v nájmu, ježto v mezidobí neplatil nájemné, nýbrž konal práce, jest novým nájemcem ve smyslu § 31 čís. 4 zák., třebaže měl týž byt před lety v nájmu.
(Rozh. ze dne 21. září 1933, Rv I 1682/33.)
Proti výpovědi z bytu namítla žalovaná, že byt podléhá ochraně nájemců, ježto ho obývá již od roku 1920. Procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, odvolací soud ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Prvým soudem bylo zjištěno a není napadeno, že se žalovaná strana nastěhovala do sporného bytu v roce 1920 a smluveno nájemné 200 Kč ročně. Po čtyři a půl roku platila žalovaná strana toto nájemné a, když potom žalobkyně onemocněla, ošetřila ji žalovaná a žalobkyně v důsledku dobrého příbuzenského poměru a za práci — posluhu — žalovanou pro žalobkyni v nemoci konanou prominula žalované činži vůbec a teprve roku 1929 po přestálé chorobě žalované a v důsledku toho, že se poměr stran zkalil, přestala žalovaná žalobkyni posluhovati a počala znovu platiti činži. Z těchto zjištění došel prvý soud k závěru, že nájemní poměr z roku 1920 přerušen nebyl a nebyl počat v roce 1930 nový poměr nájemní. Tento závěr napadá odvolatelka výtkou nesprávného právního posouzení. Výtku tuto shledává odvolací soud opodstatněnou. Podle § 1090 obč. zák. jest smlouva nájemní smlouvou, kterou někdo obdrží v užívání nespotřebitelné věci na určitý čas a za určitou cenu. Podstatným znakem smlouvy nájemní jest tedy také, že se stanoví určitá cena za poskytnuté užívání věci, a tato cena za užívání bytu nazývá se činží. V souzeném případu byla mezi stranami roku 1920 určena činže 200 Kč, ale v létech 1924 až 1929 nebyla činže žalovanou placena a žalobkyně jí prominula za posluhu a ošetření v nemoci jí žalovanou poskytované nájemné, tedy v této době byla cenou za poskytnutí užívání posluha a ošetřování žalobkyně žalovanou poskytované. Tím se ovšem poměr nájemní, jak původně mezi stranami byl ujednán, změnil, a to tím více, že podle § 19 zák. o ochr. náj. čís. 85 z r. 1923 jakož i podle § 19 čís. 85 z r. 1924 a § 19 zákona 44 z r. 1928, v té době platných, bylo ustanoveno, že nájemné za byt smí býti ujednáno jen ve měně československé a smlouvy tomu odporující jsou zapovězeny. Když pak v roce 1930 počala žalovaná sama platiti nové nájemné nyní 400 Kč ročně a žalobkyně toto nájemné přijímala, došlo k novému poměru nájemnímu, neboť cena za používání bytu byla určena na zcela jiném základu, než v době předešlé, nebyla cenou tou nadále odměna za posluhu a ošetření, nýbrž částka peněžitá a poměr nájemní stal se pravidelným poměrem nájemním, kdežto před tím byl poměrem podle cit. zákonného ustanovení nedovoleným. Nelze proto souhlasiti s názorem prvého soudu, že poměr nájemní trval nepřetržitě od roku 1920, a jest v tomto směru výtka nesprávného posouzení odůvodněna. Ježto soud odvolací došel k závěru, že poměr nájemní, o jehož výpověď se jedná, započal v roce 1930 není tento nájem podroben zákonu o ochraně nájemníků, ježto vznikl po 1. dubnu 1928 a nájmy takové po rozumu § 31 čís. 4 zák. ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n. ochraně nepodléhají, a jsou volně vypověditelné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad § 19 zákonů o ochraně nájemníků, pokud se týče § 13 zák. čís. 275/20 sb, z. a n.) stačí odkázati dovolatelku k rozhodnutí čís. 7043 sb. n. s., v němž nejvyšší soud vyložil podrobně, že v případech, kde v domě podléhajícím zákonu o ochraně nájemníků nebyla za užívání bytu smluvena a placena činže v penězích měny československé, jde o smlouvu zakázanou, nicotnou. Po celou dobu od roku 1924 do 1929, po kterou, jak nižší soudy zjistily, žalovaná neplatila činži za byt, nýbrž konala žalobkyni za užívání bytu jen práce, nebylo tu poměru nájemního mezi stranami, který skončil, jakmile žalovaná přestala platit nájemné v penězích, takže skončený již poměr nájemní nemohl obživnouti roku 1929 nebo 1930 tím, že žalovaná znovu žalobkyni začala platiti z bytu nájemné v penězích a žalobkyně nájemné to přijala. Rovněž nelze přisvědčiti dovolatelce, pokud vytýká, že nebylo v řízení před prvým soudem zjištěno, že došlo mezi stranami v době od roku 1920 do roku 1930 ke smlouvě nebo k jednání, jímž by se byl nájemní poměr rušil. Stačilo i ujednání mlčky (§ 863 obč. zák.) v ten způsob, že žalovaná bude užívati bytu do budoucnosti bezplatně — jak sama v řízení před prvou stolicí přednesla — a že v důsledku toho po více let činži v penězích neplatila. Odvolací soud dospěl na základě zjištěných skutečností i k správnému závěru, že nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že poměr nájemní trval mezi stranami nepřetržitě od roku 1920, a usoudil odvolací soud též správně, že se poměr nájemní mezi stranami obnovil teprve roku 1930. Když žalovaná bezprostředně před obnovením nájemního poměru v roce 1930 neměla byt v nájmu, stala se »novou nájemnicí«, a je nerozhodne, že před léty týž byt již měla v nájmu. Ježto v souzeném případě zjištěny byly veškeré předpoklady ustanovení § 31 čís. 4 zákona o ochraně nájemců, posoudil odvolací soud věc správně po stránce právní, uznav výpověď z bytu za účinnou a uloživ žalované, aby sporný byt vyklidila a žalobkyni odevzdala.

Citace:

č. 12829. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 205-207.