Čís. 12826.

K mimosoudní výpovědi dané právním zástupcem (advokátem) jménem a z příkazu zmocnitele netřeba přiložiti jeho plnou moc.
Důkaz o doručení mimosoudní výpovědi jest podán i pravoplatným usnesením soudu, v němž jest konstatováno vlastní tvrzení povinného, že dopis vymáhajícího věřitele, obsahující mimosoudní výpověď, byl mu v určitý den doručen.
Mimosoudní výpověď, proti níž byly podány námitky u nepříslušného soudu, stala se vykonatelnou a exekučním titulem podle § 1 čís. 18 ex. ř. teprve, až námitky byly právoplatně odmítnuty, a teprve od této doby počala běžeti čtrnáctidenní lhůta § 575, třetí odstavec, c. ř. s.
Hmotněprávní námitku, že byt podléhá zákonu o ochraně nájemců, nelze ani rekursem ani žalobou vznésti teprve v exekučním řízení, nebyly-li proti mimosoudní výpovědi podány námitky.
(Rozh. ze dne 21. září 1933, R I 843/33.)
Soud prvé stolice nepovolil exekuci vyklizením na základě mimosoudní výpovědi. Důvody: Proti mimosoudní výpovědi ze dne 12. října 1932 podal vypovídaný námitky u okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, jenž pro nepříslušnost námitky odmítl a zamítl návrh vypovídané strany na postoupení námitek okresnímu soudu civilnímu pro Prahu-západ. Usnesení toto bylo potvrzeno krajským soudem civilním. V mimosoudní výpovědi byla doba k vystěhování stanovena na 14. ledna 1933. Žádost o povolení exekuce vnuceným vyklizením byla podána na soud dne 10. února 1933. Jelikož námitky vypovídané strany nebyly včasně u příslušného soudu podány, měl žalovaný objekt do 12. hodiny polední dne 14. ledna 1933 vykliditi a odevzdati. Exekuční návrh byl podán po uplynutí 14 dnů, co nastala doba k vyklizení najatého předmětu určená, a proto mimosoudní výpověď ze dne 12. října 1932 pozbyla platnosti podle § 575, třetí odstavec c. ř. s. Mimosoudní výpověď nabyla účinnosti již tím, že nebyly podány včas u příslušného soudu námitky, nikoliv teprve dnem doručení usnesení krajského soudu civilního, potvrzujícího usnesení okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, jak patrně se domnívá strana vypovídající. Okolnost, že námitky byly zadány u nepříslušného soudu, má týž význam, jako kdyby nebyly podány vůbec. Bylo proto návrh na povolení exekuce nuceným vyklizením zamítnouti. Rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Nelze souhlasiti s právním názorem prvého soudu, že, byly-li podány námitky proti mimosoudní výpovědi u nepříslušného soudu, jest tomu tak, jako by nebyly podány vůbec, mimosoudní výpověď zůstává jimi nedotčena a jest proto čtrnáctidenní lhůtu podle § 575 třetí odstavec c. ř. s. počítati od doby, která byla na výpověď k vyklizení stanovena, a nikoli teprve ode dne, kdy bylo o námitkách vypovídané strany soudem právoplatně rozhodnuto. Podle § 575 třetí odstavec c. ř. s. pozbývá exekuční titul po uplynutí čtrnáctidenní lhůty platnosti jen, když oprávněná strana ve stanovené lhůtě za exekuci nežádala, ač tak učiniti mohla. O exekuci mohla však vypovídající strana žádati teprve, až právoplatně bylo rozhodnuto o námitkách strany vypovídané, neboť dříve nemůže býti mimosoudní výpověď exekučním titulem, při čemž jest nerozhodné, byly-li podány u příslušného soudu čili nic; který soud jest příslušným k rozhodování o námitkách, o tom rozhodovati jest povolán jen soud, u něhož námitky byly podány. Pokud jeho rozhodnutí nenabylo právní moci, nemohla ani vypovídající strana vésti na základě mimosoudní výpovědi exekuci vyklizením a počíná proto 14denní lhůta § 575 odst. 3 c. ř. s. běžeti ode dne 1. února 1933, kdy doručeno bylo stranám usnesení krajského soudu civilního v Praze jako rekursního ze dne 23. prosince 1932, jímž byly námitky strany vypovídané s konečnou platností odmítnuty. Poněvadž exekuční návrh strany vypovídající došel k okresnímu soudu exekučnímu v Praze dne 10. února 1933, resp. tímto postoupen byl soudu prvému, kamž došel dne 15. února 1933, byla exekuce navržena ve zmíněné 14denní lhůtě, tedy v čas, Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Marně snaží se stěžovatel dolíčiti, že mimosoudní výpověď ze dne 12. října 1932 neměla náležitostí předepsaných v § 565 třetí odstavec c. ř. s., a že tedy nemohla založiti exekuční titul podle§ 1 čís. 18 ex. ř. K exekučnímu návrhu, jímž se domáhá vymáhající věřitelka nuceného vyklízení garáže, byl připojen opis dopisu právního zástupce vymáhající strany, adresovaného straně povinné, jímž této dává právní zástupce jménem a z příkazu majitelky domu výpověď z najaté garáže v jejím domě v přízemí — vjezd z ulice — a to tak, že poměr nájemní se končí 31. prosince 1932, a že vyklizení a odevzdání vyklizené místnosti má nastati nejdéle do 14. ledna 1933 o 12. hodině polední. Tím byl dostatečně určitě označen najatý předmět, jakož i čas, kterého nájemní smlouva se má skončiti, čímž také bylo zcela vyhověno předpisu § 565 druhý odstavec a § 562 prvý odstavec c. ř. s., a nebylo po této stránce závady proti povolení exekuce (§ 7 ex. ř.). Z připojeného obsahu dopisu je zřejmo, že vydatelem listiny té byl právní zástupce vypovídající strany; že listina ta nebyla jím podepsána, se nenamítá a nemůže proto býti pochybnosti, že prohlášení v listině pocházelo od právního zástupce vypovídající strany (§§ 294 a 565 třetí odstavec c. ř. s.). Že by k mimosoudní výpovědi z 12. října 1932 dané právním zástupcem jménem a z příkazu zmocnitele bylo nutno přiložiti jeho plnou moc, ze zákona vyvoditi nelze; k návrhu exekučnímu byla plná moc vymáhající sírany připojena. Správný je též názor stěžovatele, že zákon vyžaduje listinný důkaz o tom, že výpověď byla protistraně doručena. Než zde šlo o mimosoudní výpověď, proti které podal vypovídaný námitky, v nichž doručení mimosoudní výpovědi přiznal, a v exekučním návrhu ze dne 9. února 1933 dovolávala se navrhovatelka spisů okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu jako důkazu o tom, že mimosoudní výpověď byla doručena povinnému dne 13. října 1932, připojivši zároveň ke svému návrhu pravoplatné usnesení okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze 7. listopadu 1932, v němž je konstatováno vlastní tvrzení žalovaného (povinného), že dopis žalobkyně z 12. října 1932 obsahující mimosoudní výpověď z garáže ke dni 31, prosince 1932 byl mu doručen 13. října 1932. Pokud stěžovatel doličuje, že návrh exekuční bylo zamítnouti z důvodu prvním soudem uvedeného, odkazuje se k odůvodnění rekursního soudu, jež nejvyšší soud schvaluje. Nerozhodne jest, že v tomto případě byly podané námitky odmítnuty pro nepříslušnost soudu, u něhož byly podány (§ 562 poslední odstavec c. ř. s.); mimosoudní výpověď stala se vykonatelnou, účinnou a nabyla povahy exekučního titulu podle § 1 čís. 18 exek. ř. teprve tehdy, až námitky proti ní byly pravoplatně odmítnuty — a teprve od této doby počala běžeti čtrnáctidenní lhůta v § 575 třetí odstavec c. ř. s. stanovená. Ustanovení posléz uvedené lze vykládati jen v ten smysl, že exekuční titul pozbývá po uplynutí lhůty platnosti jen, když oprávněná strana ve lhůtě o exekuci nežádala, ač tak učiniti mohla (rozh. čís. 1988 a 10252 sb. n. s.). Stěžovatel brojí konečně proti názoru nejvyššího soudu projevenému v rozhodnutí čís. 10655 sb. n. s., při čemž poukazuje na odchylná rozhodnutí čís. 6076 a 6634 téže sbírky. Než nejvyšší soud neshledává důvodu odchýliti se od právního názoru vysloveného v rozhodnutí čís. 10655 sb. n. s., že nelze hmotněprávní námitku, »že byt podléhá zákonu o ochraně nájemníků« ani rekursem ani žalobou vznésti teprve v exekučním řízení, nebyly-li proti soudní výpovědi podány námitky. V příčině bližšího odůvodnění odkazuje se stěžovatel na důvody dotčeného rozhodnutí; rozhodnou jest tu úvaha, že ustanovení zákona o ochraně nájemníků chrání nájemníka, pokud ochrany užiti chce a ji potřebuje, ale nebrání mu, by se ochrany, které již požívá, nevzdal pro určitý již nastavší případ a nezavázal se k vyklizení, a že tudíž není závady ani s hlediska § 7 odst. (2) zák. o ochr. náj., by se nájemce nevzdal ochrany pro nastavší již případ výpovědi tím, že se vzdá námitek, ať již to učiní výslovně nebo mlčky tím, že námitky nepodá. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že prý důvody rozhodnutí čís. 10655 se na tento případ nehodí proto, že on proti mimosoudní výpovědi námitky podal — přehlíží, že jeho námitky podané u nepříslušného soudu byly odmítnuty — a že proto jest je posuzovati, jakoby nebyly podány vůbec, takže je nerozhodne, zda v odmítnutých námitkách dovolával se ochrany nájemců.

Citace:

č. 12826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 200-203.