Čís. 12841.

Ochrana nájemců.
»Výdělečnou činnost« ve smyslu § 4 odst. 1 čís. 4 zákona ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n., jest rozuměli v nejširším slova smyslu. Pod tento pojem nespadají jen podniky a povolání podléhající živnostenskému řádu, nýbrž jakékoliv činnosti, nesoucí se ke zdroji příjmů a sloužící hospodářským účelům. Při tom nerozhoduje, jak s těmito dosaženými příjmy má býti naloženo, zda k vlastním účelům osoby takto výdělečně činné, či ve prospěch třetího k zvelebování nebo podporování jeho hospodářství. Nepatří sem jen činnosti ryze nevýdělečné, jako vědecké, humanitní, dobročinné a soukromé.
Je-li účelem výdělkového a hospodářského společenstva opatřili zboží a dodali je členům, od nich přijmouti vklady a je zúročiti, jde o výdělečnou činnost, třebaže docílený zisk (přebytek) má sloužili jednak k dotování fondů, jednak býti rozdělen mezi členy.
Při posuzování, zda jde o »provozovnu velkou« ve smyslu § 4 odst. 1 čís. 4 zákona čís. 210/1931 sb. z. a n., jest hleděli nejen k objektivnímu měřítku (k rozsahu místností), nýbrž spíše k subjektivní vlastnosti a činnosti nájemníka (k rozsahu podnikání nájemníkova, k způsobu užívání najatých místností a pod.).
(Rozh. ze dne 22. září 1933, Rv I 1540/33.)
Majitelé domu dali vzhledem k předpisu § 4 čís. 4 zákona ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n. spotřebnímu a úspornému družstvu soudní výpověď z krámu, skladiště, sklepů a kůlny na dřevo d. uhlí. K námitkám žalovaného družstva procesní soud prvé stolice výpověď zrušil, maje vzhledem k doslovu stanov žalovaného družstva za to, že družstvo neprovozuje výdělečnou činnost. Odvolací soud ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že žalované družstvo, neprovozuje výdělečnou činnost. Žalovaný spolek jest družstvem podle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Předmětem podniku žalovaného spolku jest podle § 2 stanov opatřování zboží a jeho vydávání členům, jakož i podporování spořivosti členů přijímáním a zúrokováním vkladů. Podle §§ 66 a 67 stanov jest koncem každého obchodního roku sestaviti roční účet, jenž musí obsahovati výpočet hrubého výnosu z obchodování se zbožím, výpočet zisku a, ztráty a rozvahu o stavu společenstevního jmění koncem roku. Podle § 68 stanov tvoří převyšek aktiv nad pasivy zbytek, jejž jest v rozvaze vykázati. Tento zbytek jest čistým ziskem obchodního roku, třebaže se ve stanovách tak neoznačuje. Jak jest tento zisk rozděliti, pokud Se týče, z čeho jest kryti případnou ztrátu, ustanovují §§ 73, 74 a 75 stanov. Z toho vyplývá, že činnost žalovaného družstva směřuje k zisku, což jest účelem výrobních a hospodářských společenstev ve smyslu zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Žalovaný spolek jest tudíž výdělečně činným, třebaže jest stanovami vyloučeno vydávání zboží nečlenům a jakékoliv rozšiřování obchodování na nečleny. Jest nesporno, že místnosti, o něž jde, používá žalovaný spolek pro svou činnost a že tyto místnosti nejsou částmi bytu. Dále zjistil prvý soud, že tyto místnosti mají ráz velké provozovny. Nepodléhá tudíž předmět nájmu podle § 4 čís. 4 zák. čís. 210/1931 ochraně nájemců.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud mylně má za to, že žalované společenstvo je výdělečně činným a že místnosti jím najaté mají povahu velkých provozoven. Pojem »výdělečné činnosti« není v zákoně o ochraně nájemníků blíže vymezen, jest však k tomu přihlížeti, že zákon klade souřadně vedle sebe »živnostenské provozovny« i »jiné místnosti než byty, v nichž se provozuje výdělečná činnost« (§ 4 odst. (1) čís. 3 zákona ze dne 19. prosince 1931, čís. 210 sb. z. a n.). Tím dává zákonodárce na jevo, že »výdělečnou činnost« jest rozuměti v nejširším slova smyslu, že pod tento pojem nespadají jen podniky a povolání podléhající živnostenskému řádu, nýbrž jakékoliv činnosti, nesoucí se ke zdroji příjmů a sloužící hospodářským účelům. Při tom nerozhoduje, ježto se zákon o tom nezmínil, jakým způsobem s těmito dosaženými příjmy má býti naloženo, zda k vlastním účelům osoby takto výdělečně činné či ve prospěch třetího k zvelebování nebo podporování jeho hospodářství. Nepatří sem jen činnosti ryze nevýdělečné, jako vědecké, humanitní, dobročinné a. soukromé. Zjistil-li odvolací soud, že účelem žalovaného společenstva jest opatřiti zboží a je dodati členům, od nich přijímali vklady a je zúročili, jde zřejmě o výdělečnou činnost žalovaného společenstva; že tento účel směřuje i k dosažení zisku, vychází z toho na jevo, že podle stanov ke konci každého obchodního roku má býti přikročeno k sestavení přesného účtu a docílený zisk (přebytek) má sloužili jednak k dotování fondů, jednak býti rozdělen mezi členy, jichž hospodářství takto má býti podporováno. Žalované společenstvo je samostatnou hromadnou osobou se zvláštním účelovým jměním a proto nesejde na tom, zda zisk z podniku se dociluje obchody s vlastními členy. Jen mimochodem buď na to upozorněno, že i jiné zákony, zvláště daňové, hledí k výdělečné činnosti hospodářských a výdělkových společenstev a že se jim i předpisuje výdělková daň, třebaže se společenstvům, která podle stanov provoz omezují jen na členy, poskytují určité výhody ve příčině daňové sazby.
Jde ještě o to, které vlastnosti činí provozovnu velkou ve smyslu zákona na ochranu nájemníků. V tom směru podává tento zákon v § 11 měřítko pro rozhodování soudu o přípustném zvýšení nájemného v řízení nesporném v ten smysl, že soud při rozhodnutí, zdali provozovna podle § 9 je malá, střední nebo velká, má přihlížeti k její velikosti, ke způsobu jejího užívání a k rozsahu podniku, vyžádaje si posudek obchodní a živnostenské komory. Z toho je zřejmo, že zákonodárce tu nijak nehledí jen k objektivnímu měřítku (rozsahu místností), nýbrž má spíše na mysli subjektivní vlastnosti a činnost nájemníka (větší rozsah podnikání nájemníkova, způsob užívání najatých místností a pod.). Ostatně plyne z dějin zákona, že základní myšlenkou tohoto výjimečného zákona je ochrana sociálně slabých, a s toho hlediska zdůrazňuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu zák. čís. 210 z roku 1931, že provozovny, které obchodní a živnostenská komora uzná za velké, mohou postrádati ochrany zákona. S podobného hlediska byly z ochrany vyloučeny i byly nájemníků (bez ohledu na velikost bytů), jimž předepsána byla daň důchodová z jistého většího ročního důchodu. Plným právem připojily se tedy nižší soudy k posudku obchodní a živnostenské komory, která, doličujíc způsob a značný rozsah podnikání žalovaného společenstva, vyslovila mínění, že místnosti jinak střední, hledí-li se k zvláštním poměrům žalované strany, jest považovati za velké ve smyslu zákona o ochraně nájemníků. Jednotlivé prodejny společenstva nelze považovali za samostatné podniky, nýbrž jsou jen součástmi jednotného hospodářského celku a jest tedy hleděti k poměrům celkového podnikání.

Citace:

Čís. 12841. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 226-228.