Čís. 12856.

Příslušnost druhé stolice podle § 7 odst. (4) zákona o labských plavebních soudech ze dne 25. dubna 1924, čís 92 sb. z. a n. je vymezena nejdříve vzneseným opravným prostředkem nejen tam, kde podány jsou proti témuž rozhodnutí opravné prostředky oběma stranami, nýbrž i tam, kde se již dříve jedna strana, třeba sama, ve sporu na jednu z obou přípustných a příslušných stolic obrátila. Rozhodla-li pak ona stolice jednou ve věci, zrušivši napadený rozsudek, zůstává její příslušnost k rozhodnutí této věci i pro další opravné řízení.
Věcná příslušnost podle zákona čís. 92/1924 sb. z. a n. je příslušností výlučnou.
(Rozh. ze dne 29. září 1933, R I 799/33.)
Ve sporu, na nějž se vztahuje labská plavební akta, procesní soud prvé stolice (okresní soud na Mělníku) rozsudkem ze dne 7. ledna 1933 žalobu zamítl. Žalobce se odvolal ke krajskému civilnímu soudu v Praze, jenž se prohlásil nepříslušným k jednání o odvolání a odkázal odvolání žalobcovo Mezinárodní labské komisi s tím, že po pravomoci tohoto usnesení budou spisy zaslány Mezinárodní labské komisi k jednání. Důvody: Jde o spor, na který se vztahuje labská plavební akta se závěrečným protokolem, podepsaná v Drážďanech dne 22. února 1922 a doplněná dodatkovým protokolem, podepsaným v Paříži dne 31. března 1923 a vyhlášena pod čís. 222 sb. z. a n., a zákon ze dne 25. dubna 1924 o labských plavebních soudech čís. 92 sb. z. a n. Podle § 47 úmluvy a § 7 cit. zák. mohou strany proti rozhodnutí Labských plavebních soudů podati opravný prostředek buď k příslušné tuzemské druhé stolici, nebo k mezinárodní Labské komisi, a obrátí-li se jedna strana k tuzemské druhé stolici, druhá k mezinárodní Labské komisi, náleží rozhodnutí té stolici, k níž byl podán opravný prostředek nejdříve vznesený. V tomto sporu bylo rozhodnuto již rozsudkem soudu prvé stolice dne 18. září 1929, proti němuž bylo vzneseno žalovanou stranou odvolání na Mezinárodní labskou komisi, která také o odvolání tom rozhodla, rozsudkem ze dne 9. května 1931 tak, že právní rozepře vrací se okresnímu soudu v Mělníku jako labskému plavebnímu soudu, a v odůvodněni vyřkla, jednak že se rozsudek první stolice mění, jednak že se vrací rozepře soudu prvé stolice za účelem dalšího projednání a vynesení rozsudku, který by se opíral o její úvahy v uvedeném rozsudku vyložené. Napadený rozsudek spočívá tedy na výše uvedeném rozhodnutí Mezinárodní labské komise a zůstává proto tato příslušnost se zřetelem na citovaný § 7 zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 92 sb. z. a n., poněvadž zdejší soud odvolací předešla a tím byla věc odňata řádným soudům odvolacím (§ 42, prvý odstavec, j. n.). Bylo proto po rozumu § 42 prvý odstavec j. n. vysloviti nepříslušnost tohoto žalující stranou dovolaného odvolacího soudu a podle §§ 471 čís. 1 a 474 prvý odstavec c. ř. s. poukázati odvolání žalující strany na soud pro to příslušný.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud vyložil správně odstavec (4) § 7 zákona čís. 92/24 v ten smysl, že příslušnost druhé stolice ve sporu vymezena je nejdříve vzneseným opravným prostředkem nejen tam, kde podány jsou proti témuž rozhodnutí opravné prostředky oběma stranami, nýbrž i tam, kde se již dříve jedna strana, třebaže sama, ve sporu na jednu z obou přípustných a příslušných instancí obrátila; jestliže pak ona stolice jednou ve věci rozhodla, zrušivši napadený rozsudek, zůstává její příslušnost k rozhodnutí této věcí i pro další opravné řízení. Plyne to již K povahy věci, že v téže věci nemohou rozhodovati dvě různé opravné stolice, jinak navzájem na roveň postavené, a výklad ten není v rozporu s doslovem zákona. Obě stolice — tuzemská druhá stolice a mezinárodní labská komise — jsou podle zákona rovnocenné, volba ponechána je účastníkům, pokud nejde o případ odst. (3) § 7 cit. zák. právě jen potud, pokud zákrokem jedné z nich příslušnost pro další řízení nebyla vymezena. Rekurent nemůže si stěžovati, že byl připraven o právo volby, protože omezení v této příčině platí stejně pro obě strany a stihlo by i žalovanou stranu, kdyby se byla původně místo ní ve věci obrátila žalobkyně na tuzemskou druhou stolici a kdyby ta byla rozsudek zrušila. S názorem rekurentovým, že zrušením rozsudku bylo odvolací právo žalovaného do původního rozsudku konsumováno anebo, že novým rozsudkem zanikla účinnost dřívějšího zásahu vyšší stolice a že jde o nový rozsudek a nové opravné prostředky, nelze souhlasiti, protože při novém rozsudku, který je důsledkem zrušovacího usnesení, musil soud vycházeli z právního názoru vysloveného mezinárodní komisí jako opravnou stolicí a jen tato je pak povolána k lomu, aby přezkoumala, hoví-li nové rozhodnutí tomuto procesuálnímu požadavku a je-li v souhlasu s jejím právním názorem. Právem tedy vyslovil odvolací soud svou nepříslušnost, kdyžtě věcná příslušnost je tu, jak jíž bylo dovoděno v rozhodnutí R I 52/28 (čís. sb. 7755) příslušností výlučnou.

Citace:

Čís. 12856. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 248-249.