Čís. 13158.

Pojišťovací smlouva.
Ustanovovaly-li pojišťovací podmínky, že opomenutí oznámení zvýšeného nebezpečí nemá v zápětí zproštění pojišťovny ze závazku k plnění, nemělo-li zvýšené nebezpečí účinku ani na dostavení se pojistné příhody ani na objem plnění, a že ke zvýšenému nebezpečí jest přihlížeti jen, je-li závažné a vztahuje-li se k nebezpečenské okolnosti, jež buď jest uvedena v pojistce nebo v jejích dodatcích anebo po nichž byl pojistník při uzavření smlouvy dotazován, — jest povinností pojistitele označiti v pojistce nebo v dodatcích ony nebezpečnostní okolnosti, jichž budoucí vznik platí za zvýšení nebezpečí a náhradou za to může býti dotazování se pojistníka při uzavření smlouvy na tyto nebezpečnostní okolnosti kvalifikované podle § 3 odst. 1 poj. zák.
Zvýšené nebezpečí dosažením koncese k provozování živnosti dopravy osob motorovým vozem stojícím k potřebě na veřejných místech nemělo po případě účinku ani na dostavení se pojistné příhody ani na objem plnění.
Jest na pojistníku, by tvrdil a prokázal, že tu není příčinné souvislosti mezi opatřením si koncese a příhodou.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1933, Rv I 1300/32.)
Žalobce byl pojistkou ze dne 22. června 1929 pojištěn u žalované pojišťovny jako majitel osobního automobilu pro příležitostnou dopravu osob za plat proti následkům zákonné ručební povinnosti z jízd silostrojem. Při nehodě auta žalobcova dne 2. března 1930 byly poraněny osoby jedoucí v autu. Žalovaná pojišťovna zamítla nárok žalobcův z pojistky, uvádějíc, že žalobce původně své auto pojistil jako osobní automobil pro příležitostnou dopravu osob za plat, že však později autem provozoval dopravu osob po živnostensku. Žalobu proti pojišťovně, by bylo zjištěno, že žalobci přísluší podle pojišťovací smlouvy ze dne 22. června 1929, se žalovanou stranou uzavřené, právo požadovati na žalované, by tato až do výše pojištěné sumy pojistkou stanovené nahradila žalobci vše, co žalobce bude povinen platiti z důvodu, že dne 2. března 1930 osoby žalobcovým automobilem jedoucí utrpěly úraz, — procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žalobce byl upozorněn zástupcem žalované strany na rozdíl v pojištění osobního auta pro příležitostnou dopravu osob za plat, a autodopravy živnostenské, byl si vědom toho, že pro pojištění osobního auta pro příležitostnou dopravu osob je tarif nižší, než pro autodopravu osob provozovanou po živnostensku, a žalobce také z důvodu, by nemusel platiti vyšší premie, uzavřel pojištění jen pro příležitostnou dopravu osob. Žalobce po uzavření pojistky ze dne 22. června 1929 zažádal podáním ze dne 1. července 1929 o udělení koncese k provozování živnosti dopravy osob motorovým vozem stojícím k potřebě na veřejných místech, a skutečně mu také tato koncese rozhodnutím okresního úřadu v R. ze dne 2. října 1929 byla povolena. Nemůže býti pochybnosti o tom, že risiko pojištění při autodopravě po živnostensku provozované je mnohem větší, než při příležitostné dopravě osob, a byl proto podle ustanovení čl. 12 všeob. poj. podm. žalobce povinen oznámiti žalované zvýšení nebezpečenského risika, k čemuž došlo po uzavření smlouvy pojišťovací, a to pod ztrátou práva žádati plnění od pojišťovatele. Žalobce této své povinnosti, již mu cit. článek 12. všeob. poj. podm. výslovně ukládá, nedostál, a zvýšení nebezpečí neoznámil, jak byl povinen. Proto právem žalovaná strana odmítla plnění z této pojistky. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaná strana odepřela plnění z pojišťovací smlouvy po nehodě ze dne 2. března 1930 a odvoláním se na čl. 12 všeob. pojišťovacích podmínek, které jsou součástí pojišťovací smlouvy. V článku tom se praví: 1. Pojistník nechť oznámí pojišťovateli veškerá po uzavření smlouvy .... nastalá zvýšená nebezpečí, k nimž se dle odst. 4 přihlíží, a to taková, jež bez jeho přičinění byla přivoděna nebo která byl nucen přivoditi nebo dopustiti okolnostmi na jeho vůli nezávislými (mimovolná zvýšení nebezpečí) neprodleně, jakmile se dověděl, že nastala, všechna ostatní ještě dříve, než nastanou. Opominul-li učiniti oznámení v čas, jest pojišťovatel prost závazku plniti, leč by se pojistníkovi nepřičítala vina, že opominul učiniti nebo pozdě učinil oznámení, aneb že by zvýšené nebezpečí nemělo účinku ani na dostavení se pojistné příhody ani na objem plnění, k němuž je pojišťovatel vázán. Odst. 2 a 3 tu nepřicházejí v úvahu. Odst. 4. ke zvýšenému nebezpečí jest přihlížeti jen, je-li závažné a vztahuje-li se k nebezpečenské okolnosti, jež buď je uvedena v pojistce nebo v jejích dodatcích, anebo po níž byl pojistník při uzavření smlouvy dotazován. Zjištěno bylo a není odvoláním napadeno, že pojištění se týká osobního automobilu s příležitostnou dopravou osob za plat, to jest povoznictví, kde nemají povozníci svůj povoz na určitém veřejném stanovišti. K tomu se podotýká, že i tento provoz se koná po živnostensku, ovšem je to živnost svobodná, kdežto doprava osob, kde povoz (auto) je připraven na určitém veřejném stanovišti, je živností koncesovanou (§ 15 čís. 4 ž. ř., Heller, Gewerbeordnung, Dr. Procházka. Výklad živnostenského řádu k § 15, č. 4 ž. ř.). První soud dále zjistil, že žalobce po uzavření pojišťovací smlouvy zažádal dne 1. července 1929 o udělení koncese k provozování autodopravy osob motorovým vozem stojícím k potřebě na veřejných místech, a že tato koncese mu byla udělena. Z toho dovozuje žalovaná pojišťovna zvýšení pojišťovacího risika, které měl žalobce oznámiti, ale neoznámil. Aby mohlo toto opomenutí podle čl. 12 všeob. pojišť. podmínek přivodili vyloučení závazku pojišťovny, je ještě třeba, aby pojištěnci mohla se přičítati vina na opomenutí ohlášky, neb, by zvýšené nebezpečí mělo účinek na dostavení se pojistné příhody, po případě na objem plnění pojišťovny. Žalobce vylučuje svou vinu a vysvětluje svou žádost za koncesi tím, že neznal rozdíl mezi provozem dopravy osob příležitostně a mezi koncesovanou živností dopravy osob z určitého stanoviště, poněvadž zástupcem pojišťovny nebyl poučen, a tvrdil dále, že neměl vůbec veřejné stanoviště, což také potvrzují svědci a tato okolnost se dodatečně zjišťuje podle § 498 c. ř. s. Zjištění to je přípustné, neboť neodporuje jiným zjištěním prvního soudu. Dle toho sice měl žalobce koncesi k provozu autodrožkářství (povoz připraven na určitém veřejném místě), ale této koncese fakticky nevyužil, neboť veřejné stanoviště neměl, a tím je také vyloučena jeho vina na nepodání ohlášky, neboť ve skutečnosti zvýšení pojišťovacího risika nenastalo. Kromě toho je zjištěno, že k jízdě, při které se nehoda stala, došlo na objednávku při zábavě v hostinci v R., kam žalobce s manželkou se dal šoferem dovézt, načež šofér nechal státi vůz na ulici před restaurací. Z toho jest usuzovati, že nehoda při této jízdě není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce měl koncesi autodrožkářskou, kde může snad jíti o větší risiko, nýbrž že nehoda mohla nastati, a také nastala při příležitostné objednávce dopravy bez ohledu k tomu, zda má žalobce koncesi na dopravu s větším nebezpečenským risikem čili nic. Nehoda je tudíž kryta pojištěním. Kromě toho není tu ani dalších náležitostí čl. 12; tvrzené zvýšené nebezpečí nebylo by ani přivoděno bez přičinění žalobce ani nebyl žalobce nucen přivodili nebo dopustili okolnostmi na jeho vůli nezávislými toto zvýšení risika, neboť o koncesovanou živnost autodrožkářskou sám žádal; z toho vyplývá, že se čl. 12 na souzený případ ani nehodí, a pokud by se snad mohlo mluviti o porušení smlouvy žalobcem, schází právě příčinná souvislost mezi jeho jednáním (opatřením koncese) a nehodou. Žalovaná strana nemůže se tedy opírali ani o čl. 12 všeob. pod. poj., ani o všeobecná pravidla o smlouvách, a nezbývá tedy, než uznati, že smlouva je pro žalovanou stranu závazná a že ji musí plniti. K obsahu čl. 12 jest při posouzení věci hledět, neboť jde o právní posouzení a ostatně se obě strany pojistky, jejíž součástí jsou i pojišťovací podmínky, dovolávaly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jest uvésti, že článek 12. všeobecných pojišťovacích podmínek obsahuje v podstatě dosud neúčinná ustanovení §§ 33 a 34 zákona o pojišťovací smlouvě a jest ho vykládati proto podle těchto zákonných pravidel. Nelze sice souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že se článek 12 všeobecných pojišťovacích podmínek na souzený případ nehodí, poněvadž prý zvýšení nebezpečí nebylo přivoděno bez přičinění žalobce ani z donucení okolnostmi; vždyť článek ten právě tak, jako odstavec (1) § 34 zákona mluví i o ostatních případech, tudíž i o nebezpečí pojistníkem dobrovolně zvýšeném. Než přes to není pojišťovna sproštěna závazku k plnění, ač žalobce zavčas zvýšení nebezpečí neoznámil. Neboť článek 12 praví kromě jiného v odstavci (1), že opomenutí oznámení nemá za následek sproštění pojišťovny ze závazku ku plnění, nemělo-li zvýšené nebezpečí účinku ani na dostavení se pojistné příhody ani na objem plnění, a v odstavci (4) praví, že ke zvýšenému nebezpečí jest přihlížeti jen, je-li závažné a vztahuje-li se k nebezpečenské okolnosti, jež buď jest uvedena v pojistce nebo v jejích dodatcích anebo po nichž byl pojistník při uzavření smlouvy dotazován. Jest tudíž povinností pojistitele označiti v pojistce nebo v dodatcích ony nebezpečnostní okolnosti, jichž budoucí vznik platí za zvýšení převzatého nebezpečí a náhradou za to může býti dotazování se pojistníka při uzavření smlouvy na tyto nebezpečnostní okolnosti kvalifikované podle § 3 odst. (1) zákona. Vytýká-li nyní dovolatelka, že rozlišování mezi svobodnou a koncesovanou živností dopravní nelze odůvodňovati s hlediska živnostenského řádu, nýbrž s hlediska pojišťovacího, kde se prý míní příležitostnou dopravou jen takové případy, kde zcela výjimečně jednou za čas nebo v případě nutné potřeby, ne po živnostensku, majitel soukromého auta dopraví někoho za úplatu ve svém autu, jež jinak slouží jeho soukromým potřebám, přehlíží, že tato definice neplyne ani z pojistky ani z pojišťovacích podmínek a že také žalobce nebyl o tom poučen, ano jest jen zjištěno, že se agent Jan S. omezil na všeobecné poučení, že po živnostensku jest provozována doprava tehdy, je-li hlavním povoláním pojistníkovým, kdežto příležitostnou že se rozumí doprava provozovaná jako vedlejší zaměstnání. Jest proto ona definice úplně bezvýznamnou a zůstává rozhodujícím, že zvýšené nebezpečí dosažením koncese k provozování živnosti dopravou osob motorovým vozem stojícím k potřebě na veřejných místech nemělo účinku ani na dostavení se pojistné příhody ani na objem plnění, a správně rozpoznal odvolací soud, že není tu příčinné souvislosti mezi opatřením si koncese a pojistnou příhodou. To ovšem musí tvrditi a dokazovati žalobce, žalobce to však tvrdil a dokázal, neboť bylo zjištěno, že řidič Severin L. dovezl dne 2. března 1930 své zaměstnavatele do R. a nechal vůz státi na ulici před restaurací, kdež Josef Z. a František Ch. ho sjednali v noci k jízdě do H., při níž došlo k pojistné příhodě. Nejel tedy do R. za tím účelem, aby nabízel na veřejném místě auto k dopravě, a neplyne z toho, že nechal vůz státi na ulici za tímto Účelem, a mohlo tudíž k osudné jízdě dojíti, i kdyby žalobce neměl koncesi k provozování dopravy vozem stojícím k potřebě na veřejném místě, ano není zjištěno, že by byl v takovém případě řidič auta příležitostnou nabídku jízdy odmítl, a nebylo proto nebezpečnostní risiko pojišťovny v souzeném případě zvýšeno tím, že si žalobce opatřil koncesi.

Citace:

Čís. 13158. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 721-725.