Čís. 12780.

Smlouva o poskytnutí zápůjčky jest smlouvou oboustranně zavazující ve smyslu § 23 konkursního řádu z roku 1931.
(Rozh. ze dne 7. září 1933, R II 379/33.)
Konkursní komisař vzal bez námitek na vědomí usnesení věřitelského výboru, podle něhož konkursní podstata nevstupuje do právních poměrů založených dlužním úpisem ze dne 26. července 1931, znějícím na zápůjčku 140000 Kč u Rolnické záložny. Důvody: Úpadci uzavřeli podle dlužního úpisu ze dne 26. července 1931 smlouvu o zápůjčku 140000 Kč s Rolnickou záložnou. Zápůjčka ještě nebyla vyplacena úplně, nýbrž jen 55000 Kč. Dlužní úpis byl schválen Státním pozemkovým úřadem pod podmínkou, že 85000 Kč bude vyplaceno jednomu z věřitelů úpadců, Zemědělskému úvěrnímu sdružení. Kdyby tedy zápůjčka ta, zajištěná na nemovitostech úpadců, měla býti provedena, bylo by to na značnou újmu ostatních věřitelů, neboť konkursní podstata by byla zkrácena o 85000 Kč, což by odporovalo ustanovení § 53 konk. ř. Rekursní soud k rekursu Zemědělského úvěrního sdružení zakázal výkon usnesení věřitelského výboru. Důvody: Rekursu jest přisvědčiti, pokud vytýká, že v souzeném případě nebylo lze použiti ustanovení § 23 konk. ř. Toto ustanovení se vztahuje jen na smlouvy o vzájemném plnění, které v době prohlášení konkursu nebyly ještě úplně splněny úpadcem ani druhou stranou. O takovou smlouvu tu nejde. Úpadcům byla dlužním úpisem ze dne 26. července 1931 povolena zápůjčka 140000 Kč, na kterou dosud vyplaceno bylo jen 55000 Kč. Smlouva o zápůjčku náleží k t. zv. kontraktům reálním, jež se uskuteční teprve vyplacením zápůjčky (§ 983 obč. zák.). Došlo tedy k uskutečnění zápůjčky jen ohledně částky 55000 Kč, tu však nejde o smlouvu dvojstranné závaznou ve smyslu § 23 k. ř., poněvadž z vyplacení zápůjčky vzchází jen závazek na straně dlužníků. Pokud se týče smlouvy o poskytnutí další zápůjčky, nejde ani tu o smlouvu dvojstrannou, ježto z takové smlouvy vzniká závazek jen pro toho, kdo jest k vyplacení půjčky povinen, závazky druhé strany vznikají teprve uzavřením zápůjčky, totiž vyplacením zápůjčkové valuty. V žádném z obou případů tedy nejde o smlouvu dvojstrannou ve smyslu § 23 konk. ř., pročež věřitelský výbor nebyl oprávněn usnésti se na odstupu od smlouvy a konkursní komisař nemohl usnesení to vzíti bez námitek na vědomost, nýbrž měl je zakázati podle § 95 odst. (2).
Nejvyšší soud k rekursu správce konkursní podstaty, člena věřitelského výboru a konkursního věřitele zrušil napadené usnesení a vrátil věc rekursnímu soudu s poukazem, by o rekursu Zemědělského úvěrního sdružení, nepřihlížeje k důvodu, pro který mu vyhověl, znovu rozhodl.
Důvody:
Rekursní soud opřel své rozhodnutí, kterým k rekursu stěžovatelovu změnil usnesení prvního soudu, jen o názor, že zápůjčka, o niž tu jde, není smlouvou oboustranně zavazující, smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 23 konk. ř. a že proto ani nelze použíti v souzeném případě tohoto ustanovení zákona. Leč názor ten je mylný. V souzeném případě jde o smlouvu o poskytnutí zápůjčky, při níž se strany smlouvají, že jedna strana (věřitel) předá druhé straně (dlužníku) k volnému nakládání určité množství zastupitelných věcí, a druhá strana se zavazuje prvé straně po určité době vrátiti stejné množství těchto věcí. Z toho vyplývá, že smlouva taková je smlouvou oboustranně zavazující, kterou se ukládají povinnosti shora vytčené oběma smluvním stranám, věřiteli i dlužníku. Neobstojí tudíž názor rekursního soudu, o nějž jedině opřel své rozhodnutí. Důsledkem toho bylo k dovolacímu rekursu napadené usnesení zrušiti a rekursnímu soudu uložiti, by, nehledě k tomuto názoru, znovu o rekursu rozhodl.

Citace:

č. 12780. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 125-127.