Čís. 13024.
Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Zaměstnavatelovo právo žádati, by mu zaměstnanec vydal bezprávně přijatou provisi neb odměnu (§ 13 zák. o obch. pom.), nezávisí na průkazu, že zaměstnanec za přijatou provisi neb odměnu vykonal také činnost pro třetí osobu, od níž provisi neb odměnu obdržel. Záleží jen na tom, že odměna nebo provise, již zaměstnanec přijal od toho, s kým uzavřel nebo sprostředkoval obchod pro zaměstnavatele, byla přijata bezprávně.
Zaměstnavateli přísluší právo stanovené v § 13, druhý odstavec, zák. o obch. pom. nejen tehdy, byla-li mu způsobena skutečná škoda. Zaměstnavatel má vždy proti zaměstnanci nárok na vydání provise zaměstnancem bezprávně přijaté, ale nárok na náhradu škody by mohl vedle toho uplatňovati jen potud, pokud jeho škoda převyšuje provisi (odměnu) bezprávně přijatou.
Vzájemnou pohledávku zaměstnavatelovu na vydání provisi lze započítali na pohledávku zaměstnancovu na zaplacení služebních požitků.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1933, Rv I 1719/31.)
Žalobce byl ve službách žalované firmy jako ředitel továrny. Byv propuštěn, domáhal se ha žalované zaplacení služebních požitků celkem 26022 Kč. Žalovaná namítla proti žalobnímu nároku vzájemnou pohledávku 50000 Kč, ježto žalobce přijal neoprávněně provise. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Odvolatel namítá, že započtení na pohledávku ze služebních příjmů jest nepřípustné alespoň co do části nepodrobené exekuci. Než nejde tu o zakázanou exekuci podle zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n., a vůbec o exekuci, nýbrž naopak o započtení na zažalovanou pohledávku, což není zakázáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, ale doplnil výrok rozsudku prvého soudu takto: Žalobci přísluší proti žalované firmě pohledávka jen v částce 4540 Kč s 5% úroky od 16. prosince 1930. Žalované firmě přísluší však proti žalobci až do výše této jeho pohledávky k započtení namítaná vzájemná pohledávka 50000 Kč, čímž jest pohledávka příslušející žalobci úplně vyrovnána. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Pokud jde o odměny, které žalobce přijal od dodavatelů žalované firmy, přihlížely nižší soudy jen k provisím v úhrnné částce 50000 Kč, jež podle souhlasného přednesu obou stran přijal žalobce jako zaměstnanec žalované firmy, pověřený uzavíráním obchodů, bez jejího svolení od firmy Emanuel H., která spolu s firmou J. B. dodala žalované firmě surové železo. K těmto provisím bylo nižšími soudy přihlíženo jen proto, že žalovaná firma uplatnivši nárok podle § 13, druhý odstavec zák. o obch. pom., namítla jej k započtení na žalobcovu pohledávku ze služebního poměru 4540 Kč s přísl. do výše této pohledávky. Nižší soudy uznaly její vzájemný nárok do výše 4540 Kč za důvodný, ačkoliv nepojaly výrok o tom do rozsudkového nálezu. (Viz rozhodnutí čís. 2362, 3630, 3877, 4530 sb. n. s.) Dovolatel proti tomu dovozuje, že ustanovení § 13 zák. o obch. pom. nelze v tomto případě použíti, protože prý zaměstnavatel může žádati, by mu zaměstnanec vydal přijaté provise neb odměny jen tehdy, kdyby tyto odměny byly dány jako náhrada za určitou činnost zaměstnancovu a kdyby mimo to bylo zjištěno, že byla zaměstnavateli chováním zaměstnancovým způsobena skutečná škoda. S těmito dovolatelovými názory však nelze souhlasili. Zaměstnavatelovo právo žádati, by mu zaměstnanec vydal bezprávně přijatou provisi neb odměnu, nezávisí na průkazu, že zaměstnanec za přijatou provisi neb odměnu vykonal také nějakou činnost pro třetí osobu, od níž provisi neb odměnu obdržel, neboť v § 13 zák. o obch. pom. není nic takového stanoveno a záleží jen na tom, že odměna nebo provise, kterou zaměstnanec přijal od toho, s kým uzavřel nebo zprostředkoval obchod pro zaměstnavatele, byla přijata bezprávně — to jest proti zákazu § 13 zák. o obch. pom. Předpis § 13 nezná ani výhrad ani výjimek, zakazuje vůbec přijímání provisí a jakýchkoliv odměn a má se jím zaměstnavatelům dostati ochrany proti zaměstnancům v ten způsob, by tito nemohli za zády zaměstnavatelů jednati na svou pěst a by jim bylo zabráněno přijímati jakékoliv odměny od toho, s kým ujednávají nebo zprostředkují obchody pro zaměstnavatele. Mylný jest též dovolatelův názor, že vydání provisí neb odměn může býti zaměstnavatelem požadováno jen jako náhrada způsobené škody. Ze slov zákona »bez újmy případných dalších nároků na náhradu škody« (unbeschadet allfälliger weiterer Schadenersatzansprüche) nelze vyvozovati, že zaměstnavateli přísluší právo stanovené v § 13 druhý odstavec zák. o obch. pom. jen tehdy, byla-li mu způsobena skutečná škoda. Uvedená slova znamenají jen, že zaměstnavatel není oprávněn požadovati zároveň a na sobě nezávisle i vydání provise (odměny) i náhradu škody, nýbrž, že si musí dáti započísti to, co mu bylo vydáno, na svůj případný nárok na náhradu škody tak, by nebyl obohacen. Na vydání provise (odměny) zaměstnancem bezprávně přijaté má zaměstnavatel nárok vždycky, ale nárok na náhradu škody by mohl vedle toho uplatňovati jen potud, pokud jeho škoda převyšuje, provisi (odměnu) bezprávně přijatou. (Srovnej Mayer-Grünberg komentář k zák. o obch. pom., strana 174.) Že není právní závady proti tomu, by vzájemný nárok žalované firmy na vydání provisí (odměn) žalobcem bezprávně přijatých, byl započten na pohledávku zažalovanou, bylo správně vyloženo již v napadeném rozsudku.