Čís. 12860.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Nejde o příhodu v dopravě, neotevřel-li cestující, nastupuje do vozu, dveře úplně, takže nezapadly i do skoby, nýbrž se, an byl vagon v prudkém záhybu, samočinně zavřely a cestujícího poranily.
(Rozh. ze dne 29. září 1933, Rv I 645/32.) Žalobkyně se domáhala na železničním eráru náhrady škody, ježto jí byly přiskřípnuty prsty při vstupování do vlaku samočinně se zavřevšími dveřmi. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem z polovice po právu. Odvolací soud k odvolání žalované dráhy napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Z výsledků řízení vyplývá, že žalobkyně, když nastupovala do vagonu, dveře úplně neotevřela, že nezapadly do skoby a když pak do vozu nastoupila, ježto byl v prudkém oblouku na trati, samočinně se zavřely, čímž bylo způsobeno poranění žalobkyně na ruce. V tom jest však spatřovati odchylku od normálního provozu vozby, neboť zajisté nelze pokládati za normu, že se dveře samočinně zavírají. Jelikož tímto samočinným zavřením dveří byla žalobkyně poškozena na zdraví a na tělesné integritě, jest shledávati v tom příhodu v dopravě po rozumu § 1 zák. o ručení železnic, za kterou dráha zodpovídá. Toho ručení mohla by býti dráha prosta jen, kdyby prokázala některý z vyvinujících důvodů § 2 cit. zák. A tu zjistil soud prvé stolice, že žalobkyně otevřela dveře, ale neotevřela je tak úplně, by zapadly do skoby, a spolupůsobila tak k tomu, že se dveře samočinně zavřely. Důsledkem toho jest tu spoluzavinění na straně žalující a soud prvé stolice, uznav, že žalobní nárok jest polovicí po právu, učinil tak právem.
Nejvyšší soud uznal právem, že žalobní nárok není důvodem po právu.
Důvody:
Jest zjištěno, že žalobkyně, nastupujíc do vagonu, dveře úplně neotevřela, takže nezapadly do skoby, nýbrž že se dveře, an vagon byl v prudkém oblouku na trati, samočinně zavřely, aniž byly někým, najmě průvodčím přiraženy. Usoudily-li nižší soudy z tohoto zjištěného stavu věci, že tu jde o příhodu v dopravě, pochybily a právem se jim to vytýká s hlediska dovolacího důvodu čís. 4, neboť vlak stál ve stanici, v oblouku, který stanice tvoří od doby, kdy byla postavena a dveře vagonu byly uzavřeny, tak že se v provozu nedělo nic, co by se od normálního provozu odchylovalo a co by bylo s to, poraniti člověka. Než, kdyby se i připustilo, že tu šlo o příhodu v dopravě, posoudily nižší soudy otázku vyvinění žalované dráhy nesprávně. Žalovaná tvrdila a prokazovala, že příhoda v dopravě byla zaviněna výlučně poškozenou žalobkyní. V tom směru bylo zjištěno, že žalobkyně sama dveře otevřela, že je neotevřela úplně, aby zapadly do skoby, a že se samočinně zavřely, aniž byly někým, zejména průvodčím přivřeny. Jestliže tedy žalobkyně, která s poměry vlaku v nástupní stanici byla obeznámena, dveře sama otevřela a nepoužila technického opatření, aby dveře úplně do skoby zapadly, nýbrž jen částečně je otevřela, takže se samočinně zavřely a při tom přišla k úrazu, jednala neopatrně a zavinila tak nejen příhodu v dopravě, nýbrž i vlastní svůj úraz. Nižší soudy tedy pochybily, uznavše, že se žalované nepodařilo se vyviniti, a uznavše, že žalobkyně svůj úraz jen spoluzavinila.

Citace:

Čís. 12860. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 257-258.