Čís. 12878.

Pravomoc pozůstalostního soudu, příslušného podle bydliště (§ 105 j. n., § 7 odst. 1 zák. čl. XVI z r. 1894) vztahuje se na veškerý majetek zdejšího občana, jsoucí kdekoliv v československé republice.
(Rozh. ze dne 5. října 1933, Nd II 113/33.)
Nejvyšší soud rozhodl kladný spor o příslušnost mezi okresním soudem v Mikulově a okresním soudem ve Skalici v ten rozum, že příslušným projednati pozůstalost ohledně nemovitostí v Kútech jest okresní soud v Mikulově.
Důvody:
Zůstavitel, který je československým státním občanem, měl řádné bydliště v obvodu okresního soudu v Mikulově. Zanechal nemovitosti v obvodu tohoto soudu a nemovitosti v Kútech, v obvodu okresního soudu ve Skalici. Ve příčině nemovitostí v Kútech osobují si oba soudy příslušnost. Vzhledem k zůstavitelovu bydlišti byl by podle § 105 j. n. ku projednání pozůstalosti místně příslušným okresní soud v Mikulově. Pokud jde o věcný rozsah této příslušnosti, stanovil § 21 nesp. pat. ve svém původním doslovu, že soud, jemuž podle zákona o příslušnosti v občanských věcech právních přísluší projednati pozůstalost po zdejším občanu, má ji projednati o veškerém, kdekoliv jsoucím jmění movitém a o nemovitém jmění zemřelého ležícím »v Rakouském císařství«. Zákonem čís. 449/1919 § 1 byl výraz »v Rakouském císařství« nahrazen slovy »v Československé republice«. Podle § 21 nesp. pat. v novém jeho doslovu je tedy pozůstalostní soud podle § 105 j. n. místně příslušný povolán projednati pozůstalost o veškerém jmění jsoucím nejen v zemi České a Moravskoslezské, nýbrž i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. O toto ustanovení opírá patrně okresní soud v Mikulově svou příslušnost. Také podle práva platného na Slovensku (§ 7 odst. 1 zák. čl. XVI z r. 1894) řídí se příslušnost pozůstalostního soudu především podle zůstavitelova bydliště. § 7 odst. 3 tohoto zák. čl. ustanovuje, že, když zůstavitel neměl řádné bydliště »na území krajiny«, zakročí okresní soud, v jehož území zůstavitel zemřel, a, zemřel-Ii »mimo krajínu«, okresní soud, na jehož území je pozůstalý majetek (a to, jde-li o československého občana, jakýkoliv movitý a nemovitý majetek). Tohoto ustanovení se dovolává okresní soud ve Skalici pro svou příslušnost, projednati pozůstalost o nemovitostech v Kútech. Dovozuje, že zůstavitel neměl řádné bydliště »na území krajiny«, to jest na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, ani na tomto území nezemřel a. že proto jest povolán, projednati pozůstalost o pozůstalém majetku, jsoucím v jeho obvodu. Okresní soud ve Skalicí rozumí tedy »krajinou« v § 7 odst. 3 onoho zák. čl. oblast slovenského práva. Tento názor je mylný. Výraz »krajina« § 7 odst. 3 zní v autentickém textu zák. čl, XVI z r. 1894 »ország«. To znamenalo celé území bývalého uherského státu. Plyne to z toho, že zák. čl. XVI z r. 1894 platil pro celé území státu, ačkoliv byly na něm též dvě oblasti hmotného práva (v Sedmihradsku, Chorvátsku a Slavonii oblast práva rakouského, v ostatním území práva uherského — zvykového), takže tento zák. článek platil bez rozdílu, zda pozůstalostní jmění uherského státního občana bylo v té či oné oblasti právní. »Územím mimo krajinu« bylo území mimo hranice bývalého státu uherského, cizina proti bývalým zemím Uherské koruny. Přihlíží-li se při výkladu zákona k nastalým změnám státoprávním, jest nyní rozuměti »územím mimo krajinu« podle § 7 odst. 3 zák. čl. XVI z r. 1894, cizinou, území mimo hranice Československé republiky a »krajinou« celou Československou republiku. Ustanovení § 7 odst. 3 se týká tedy jen případu, když československý státní občan, který neměl bydliště na území Československé republiky, zemřel mimo její hranice. (Srov. též Hora, Soudní řízení nesporné str. 145, kde se učí, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je pozůstalostním soudem soud místa, kde je pozůstalost, zemřel-li zůstavitel v cizině). Názor, který zastává okresní soud ve Skalici, vedl by k tomu, že by v příčině jmění na Slovensku byly příslušné oba soudy, okresní soud v Mikulově podle § 21 nesp. pat. a okresní soud ve Skalici podle § 7 odst. 3 zák. čl. XVI z r. 1894. Není však zákonného ustanovení, podle kterého by bylo lze určití, který z obou soudů má zakročiti jako soud pozůstalostní. Neboť § 28 j. n. o ustanovení příslušnosti nejvyšším soudem a § 7 poslední odstavec zák. čl. XVI z r. 1894 o určení příslušného pozůstalostního soudu ministrem spravedlnosti předpokládají, že scházejí nebo nemohou býti vyšetřeny podmínky (místní) příslušnosti. Tohoto rozporu není, když se »krajinou« v § 7 odst. 3 zák. čl. XVI z r. 1894 rozumí správně nejen území Slovenska a Podkarpatské Rusi, nýbrž území celé Československé republiky, stejně jako v § 21 nesp. pat. označení »Rakouské císařství« bylo nahrazeno označením »Československá republika«. Neboť při tomto výkladu se vztahuje pravomoc pozůstalostního soudu, příslušného podle bydliště (§ 105 j. n. § 7 odst. 1 zák. čl. XVI z r. 1894) vždy na veškerý majetek zdejšího občana, jsoucí kdekoliv v Československé republice. Podle toho, co uvedeno, je příslušný okresní soud v Mikulově, projednati pozůstalost též o pozůstalém jmění, jsoucím na Slovensku.

Citace:

Čís. 12878. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 286-287.