Čís. 12915.Lhůta k plnění, uloženému soudním usnesením, počíná, nařídil-li soud podle druhého odstavce § 524 c. ř. s. dočasné zastavení řízení až do vyřízení rekursu proti usnesení, dnem po doručení usnesení rekursního soudu. Dříve než tato lhůta projde, nelze povoliti exekuci.(Rozh. ze dne 14. října 1933, R II 382/33.)Na základě konečného usnesení v řízení o rušené držbě povolil soud prvé stolice exekuci. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Povinným byl povolen odklad vykonatelnosti konečného usnesení ve smyslu § 524 c. ř. s., takže podle § 409 c. ř. s. lhůta k plnění počíná běžeti ode dne doručení rekursního usnesení, což se stalo dne 17. června 1933, takže žádost exekuční, podaná dne 23. června 1933, jest předčasná (§ 1 ex. ř.).Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.Důvody:Jde o otázku, kdy počíná lhůta k plnění uloženému soudním usnesením v případě, když soud podle ustanovení § 524 druhý odstavec c. ř. s. nařídí dočasné zastavení řízení až do vyřízení rekursu podaného proti usnesení. Při plnění uloženém rozsudkem počíná se tato lhůta podle ustanovení třetího odstavce § 409 c. ř. s. po dni, kterého rozsudek nabyl právní moci, a jen ve případě, že proti rozsudku prvé stolice nebyl podán opravný prostředek, ode dne doručení tohoto rozsudku (srov.: Zodpovědění otázek k § 409 c. ř. s. a čís. 6267 sb. n. s.). Podle ustanoveni § 466 c. ř. s. odvoláním včas podaným staví se právní moc a vykonatelnost rozsudku až do vyřízení opravného prostředku. Ustanovení § 409 c. ř. s. netýká se však usnesení, poněvadž podle ustanovení § 524 prvý odstavec c. ř. s. rekurs proti usnesení nemá odkládacího účinku, pokud jde o jeho provedení a nastoupení jeho vykonatelnosti mimo případy zákonných výjimek, o které však v souzeném případě nejde. Poněvadž však provedení usnesení bez zřetele na rekurs mohlo by v konkrétních případech zmařiti účel úspěšného rekursu, dána jest soudu ve druhém odstavci § 524 c. ř. s. možnost dočasně zastaviti řízení a tím odsunouti provedení a vykonatelnost usnesení až do vyřízení rekursu, tedy přivodítí tím ve příčině usnesení podobný účinek, jaký zákon sám spojuje v § 466 c. ř. s. s podáním opravného prostředku proti rozsudku. Tím se má zabrániti tomu, by nedocházelo k plnění nebo k jeho exekučnímu vymáhání, jež snad rekursním soudem bude odepřeno, a umožniti, by osoba podle usnesení k plnění povinná mohla s plněním sečkati, až její povinnost bude uznána i soudem rekursním. Lhůta k plnění je dána ve prospěch strany povinné, by byla uvarována možných nesnází spojených s okamžitým plněním soudem jí uloženým; stanovením lhůty k plnění bere se slušný zřetel na dlužníka a má býti zabráněno ukvapeným exekucím. Tytéž úvahy, které jsou rozhodující při stanovení lhůty k plnění, na něž uznal soud prvé stolice, platí však, i když jde o stavení podle druhého odstavce § 524 c. ř. s. do vyřízení rekursu. K doručení usnesení rekursního soudu dochází pravidelně, když už lhůta k plnění, počítajíc od doručení usnesení prvé stolice, uplynula, a, kdyby lhůta k plnění nebyla rovněž odsunuta, bylo by pravidelně plniti ihned v den doručení usnesení rekursního soudu. Tím by postavení osoby povinné při plnění, o němž rozhodl rekursní soud, bylo horší než při plnění na základě usnesení soudu prvé stolice a včasné plnění bylo by mnohdy dokonce nemožné, kde jde o provedení prací vyžadujících delšího času, jakž tomu i v souzeném případě. Že to zákonodárce zamýšlel, nic nenasvědčuje. Jest tedy souditi, že lhůtu k plnění počítati jest počínajíc dnem po doručení usnesení rekursního soudu. Dříve, než lhůta ta projde, nelze však exekuci povoliti (§ 7 ex. ř.). V souzeném případě usnesení rekursního soudu bylo doručeno povinnému 19. června 1933, čtrnáctidenní lhůta k plnění končila 3. července 1933; exekuční návrh, podaný dne 23. června 1933, byl tedy předčasný.