Čís. 12792.

Věřitel, jenž nevznesl odpor v rozvrhovém řízení, může proti pravoplatnému rozvrhovému usnesení uplatniti své lepší právo pořadem práva potud, pokud je zakládá na skutkové podstatě, o níž nebylo v rozvrhovém usnesení rozhodnuto.
Neuplatnil-li věřitel v rekursu proti rozvrhovému usnesení, že se soudce, rozvrhuje nejvyšší podání, dopustil omylu, nemůže to uplatňovati žalobou z obohacení.
(Rozh. ze dne 8. září 1933, Rv II 168/32.)
K rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost přihlásil žalobce pohledávku úhrnem 831 Kč 40 h, proti níž nebyl vznesen odpor. Z přihlášené pohledávky přikázáno bylo žalobci jen 401 Kč 20 h, kdežto zbytek nejvyššího podání 409 Kč 41 h přikázán byl žalované, která by jinak vyšla na prázdno. Žalobou, 6 niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované zaplacení 409 Kč 41 h, tvrdě, že se jen omylem exekučního soudce stalo, že nebyl žalobci přikázán na zbytek jeho pohledávky zbytek nejvyššího podání 409 Kč 41 h. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud prvé stolice považuje za nesporné žalobcovo tvrzení, že se jen omylem exekučního komisaře stalo, že mu nebyl přikázán na zbytek jeho pohledávky zbytek nejvyššího polání 409 Kč 41 h, takže i odvolací soud vychází z tohoto skutkového podkladu. Soud prvé stolice, vyhověv částečně žalobě, odůvodnil své rozhodnutí poukazem na logickou jednotnost právního řádu a na zásadní pravidlo občanského práva, že se nikdo nemá obohatiti bez právního důvodu na škodu druhého a, kdo se takovým způsobem obohatil, jest povinen toto obohacení poškozenému vydati. Tento názor jest ovšem správný, jde však o to, zda lze ho použíti na souzený případ. Odvolací soud jest toho názoru, že spornou otázku jest posouditi s jiného hlediska. § 1435 obč. zák. ustanovuje, že lze požadovati nazpět věci, když právní důvod si je podržeti od počátku scházel anebo později odpadl. Takovýmto plněním jest na roven klásti i protiprávní vrchnostenské opatření, především tedy protiprávní exekuci. Plnění, jehož se někomu dostalo na základě protiprávní exekuce, lze ovšem kondikovati, avšak jen pokud tomu neodporuje právní moc rozhodnutí. A v té příčině poukázati jest na názor býv. vídeňského nejvyššího soudního dvoru vyjádřený v plenissimárním usnesení ze dne 20. dubna 1915 čís. Pres. 128/15, judikát čís. 220 sb. rozh. čís. 7404, podle něhož věřitel, který nevznesl odpor v rozvrhovém řízeni, může proti pravoplatnému rozvrhovému usneseni své lepší právo pořadem práva uplatniti potud, pokud se toto právo zakládá na skutkové podstatě, o níž v rozvrhovém usnesení nebylo rozhodnuto. K odůvodnění tohoto názoru uvedl býv. vídeňský nejvyšší soudní dvůr, že hmotněprávní nárok může býti vyloučen rozvrhovým usnesením jen potud, pokud usnesení to působí jako výrok soudcovský a pokud tedy rozhoduje věc mezi dvěma stranami, ježto, působí-li rozvrhové usnesení ex causa judikati, vylučuje bezdůvodnost obohacení. Dále se praví v onom rozhtodnutí, že nelze žalobou z obohacení odstraniti právní následky rozvrhového usnesení, které vyplývají ze skutkového děje, jenž v rozvrhovém usnesení byl posouzen, nýbrž že se kondikční žaloba, aby měla vyhlídky na úspěch, musí opírati o skutkovou podstatu, která při rozvrhu nebyla vzata v úvahu, ježto jinak byla by takováto žaloba nepřípustným pokusem korigovati rozvrhové usnesení v jeho účincích proti žalovanému, což není možné vzhledem k formální právní moci rozvrhového usnesení. Musí tedy žaloba z obohacení vycházeli ze skutkové podstaty, na kterou nebyl vzat zřetel v rozvrhovém usnesení. Podle tohoto rozhodnutí jest posouditi i souzený případ. Žaloba neopírá se o skutkovou podstatu, na kterou nebyl vzat zřetel v rozvrhovém usnesení, nýbrž opírá se jen o to, že se soudce, rozvrhující nejvyšší podání, dopustil omylu a nepřisoudil žalobci celou jím účtovanou pohledávku. To ovšem není důvodem kondikce, neboť rozvrhové usnesení rozhodlo o nároku uplatněném v rozvrhovém řízení, rozhodnutí to nabylo formální právní moci a představuje výrok hmotněprávní, jehož účinek proti žalované bylo odstraniti rekursem a nikoliv žalobou, neboť žaloba tato neopírá se o skutkovou podstatu, o níž při rozdělení nejvyššího podání rozhodnuto nebylo. Omyl, který se prý v rozvrhovém řízení sběhl soudu, nemůže býti podkladem kondikce, neboť se sběhl až po rozvrhovém roku a byl omylem, který odporoval velícím předpisům § 216 ex. ř., takže žalobce měl podle § 234 ex. ř. možnost rekursem tento omyl napraviti. Jestliže tak neučinil, pak právem tvrdí odvolatelka, že následek tohoto nedopatření nemůže býti zhojen pořadem práva. Odpůrce odvolatelky jest poukázati na to, že judikát čís. 220 necituje správně, tvrdě, že v něm jest obsažen právní názor, že se každý věřitel přes pravoplatné rozvrhové usnesení může domáhati svého lepšího práva pořadem práva, pokud se žaloba opírá o tentýž skutkový děj, o němž nebylo rozhodnuto v rozvrhovém usnesení. Jak již bylo řečeno, jest v onom rozhodnutí vyjádřena myšlenka opačná, totiž, že věřitel může proti rozvrhovému usnesení své právo uplatniti pořadem práva jen, když se zakládá na skutkové podstatě, o které v rozvrhovém usnesení nebylo rozhodnuto.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel, prováděje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, dovozuje, že judikát čís. 220 bývalého nejvyššího soudu ve Vídni, o jehož právní názor v tomto rozhodnutí vyslovený se odvolací soud opírá, otázku, o niž tu jde, neřeší. Dovolatel nebyl prý věřitelem, který podal odpor nebo který by byl povinen podati odpor, a jen těch a jejich odporů prý se týká zmíněný judikát, netýká prý se však těch věřitelů, kteří odpor buď podati nemohli, nebo kteří k podání odporu — jakž tomu v souzeném případě — neměli důvodu. O jeho zažalovaných položkách útratových nebylo prý rozvrhovým usnesením, kterým byl o další útraty zkrácen, rozhodnuto, poněvadž prý s těmito svými nároky útratovými nebyl ani ve výroku rozvrhového usnesení odkázán ani v důvodech jeho se neděje o nich zmínka. Odvolací soud však správně se řídil právním názorem v řečeném rozhodnutí vysloveným, od něhož není důvodu se uchýliti, a správně usoudil, že v souzeném případě není důvodu pro žalobu z obohacení proto, že žalobce svou celou pohledávku na jistině a na příslušenství k rozvrhovému roku přihlásil, o kteréžto přihlášené pohledávce bylo v rozvrhovém usnesení na základě provedeného rozvrhového roku rozhodnuto, takže rozhodnutí to, nabyvší právní moci, tvoří mezi stranami hmotněprávní výrok, kterým bylo o nárocích uplatňovaných v řízení rozvrhovém pravoplatně rozhodnuto. Poukazuje-li dovolatel k odůvodnění svého dovolání a k opodstatnění svého žalobního nároku z obohacení na sběhnuvší se omyl exekučního soudce, který podle tvrzení spočíval v tom, že soudce přehlédl, že žalobce jest vymáhajícím věřitelem a že tudíž podle § 216 poslední odstavec ex. ř. mají všechny útraty stejné pořadí s jistinou, a na omyl svého právního zástupce, který prý nedopatřením přehlédl, že nebyly přiznány všecky útraty vedené exekuce, přehlíží, že tomuto omylu mohl čeliti rekursem proti rozvrhovému usnesení.

Citace:

č. 12792. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 150-152.