Čís. 13043.
Vylučovací žaloba postupníka proti exekuci postupitelova věřitele není vyloučena tím, že postupník přihlásil nárok z postupu k rozvrhu peněz složených postoupeným dlužníkem na soudě a že rozvrhové řízení není dosud skončeno.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1933, R I 1109/33.)
Žalovaný Antonín B. zabavil exekučně pohledávku, kterou měl jeho dlužník Josef B. za Bohuslavem H-em. Bohuslav H. složil dluh na soudě. Na tuto pohledávku vznesl však nárok i Adolf Z., kterýžto nárok zabavil a dal si přikázati k vybrání žalobce. Žalobu o nepřípustnost exekuce procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje právomoci, ve věci dále jednal a znovu rozhodl. Důvody; První soud pohlíží správně na žalobu jako na žalobu vylučovací podle § 37 ex. ř. Správně také uvádí, že již v zákonu (§ 37 ex. ř.) je uveden právní poměr, o který jde, jakož i právní zájem, nesprávně však dospívá k závěru a názoru, že žalobce nemá právní zájem na tom, by rozsudkem byla nepřípustnost exekuce vyslovena, maje za to, že v době, kdy není rozvrhové usnesení vydáno, nelze žalovati, poněvadž prý není vyloučeno, že věc bude vyřízena rozvrhovým usnesením. § 37 ex. ř. ustanovuje, že proti exekuci může i třetí osoba vznésti odpor, tvrdí-li na zabavené věci takové právo, které činí vedení exekuce na tuto věc nepřípustným. Odpor jest uplatňovati žalobou. Že takovou věcí je i pohledávka, o tom není v judikatuře pochybností. Byla-li tudíž zabavena dlužníkova pohledávka za poddlužníkem, nemůže postupník uplatniti nijak jinak své právo na pohledávku proti vymáhajícímu věřiteli, jenž nechce exekuci zrušiti, než žalobou podle § 37 ex. ř. Na tomto stavu nic se nezmění tím, že poddlužník dlužnou částku složil podle § 307 ex. ř. k soudu a má proto soud složené peníze podle zásad exekučního řádu rozvrhnouti. Žalovaný zabavil exekučně pohledávku, kterou měl jeho dlužník Josef B. za Bohuslavem H-ou. Bohuslav H. složil svůj dluh k soudu, poněvadž byla prý zabavena několika věřiteli. Na pohledávku vznesl však nárok i Adolf Z., který tvrdil, že mu byla již dříve, 21. ledna 1925, Josefem B-em postoupena. Žalovaný tento nárok Adolfa Z-a při rozvrhovém roku neuznal. Nárok postupníka je závislý na tom, by byla zjištěna sporná otázka postupu, jenž prý předcházel zabavení. Tuto spornou otázku nemůže soud rozhodovati v řízení rozvrhovém ve prospěch postupníkův, a to ani tehdy, kdyby byl postup listinou osvědčen (§ 210 ex. ř.), neboť sporná otázka může býti řešena jen sporem. Také nemůže soud v řízení rozvrhovém, jež jest provésti podle předpisů exekučního řádu, určovati procesní role, neboť procesní role je určena ustanovením § 37 ex. ř. Z toho však vyplývá, že je lhostejno, že v době podání žaloby i v době vydání rozsudku nebylo ještě vydáno rozvrhové usnesení, neboť v rozvrhovém usnesení nebylo by bývalo možné přes odpor vymáhajícího věřitele přikázati pohledávku postupníku. Jedině možná cesta k uplatnění nároku postupníka jest tudíž žaloba podle § 37 ex. ř. Nelze proto žalobci upříti právní zájem na tom, by bylo určeno, že jeho právo činí vedení exekuce na pohledávku Josefa B-a nepřípustným, neboť právní zájem zákon předpokládá. Jde-li však o žalobu podle § 37 ex. ř., kterou žalobce podává na Adolfa Z-a, jako věřitel, jenž jeho nárok zabavil, jsou podmínky této žaloby jako žaloby určovací splněny v předpisu zákona (§ 37 ex. ř.) a, ano je nesporné, že exekuce není ještě skončena, poněvadž peníze nebyly dosud vydány, netřeba, ba ani nelze zkoumati, zda jsou tu podmínky žaloby určovací podle § 228 c. ř. s. Poněvadž první soud, vycházeje z mylného právního názoru, žalobu zamítl, pouze pro nedostatek (prý) právního zájmu, věcně se však žalobním nárokem vůbec nezabýval, nadhodiv jen, avšak nerozřešiv námitku, že Adolf Z. postoupil prý pohledávku před exekučním zákrokem žalobcovým okresní hospodářské záložně v B.,.bylo k odvolání rozsudek prvního soudu dle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. zrušiti a věc vrátiti prvnímu soudci, by ve sporu dále jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stěžovatel nenapadá správný názor nižších soudů, že se žalobou, o niž tu jde, uplatňují námitky ve smyslu § 37 ex. ř. Předmětem takovéto žaloby jest určení, že exekuce vedená na majetkový předmět je nepřípustná, a jest k ní oprávněna třetí osoba, jsou-li tu předpoklady § 37 ex. ř. t. j. právo bránící výkonu exekuce a ohrožení, jeho povolenou exekucí (srovnej rozh. čís. 7561 sb. n. s.). Důsledkem toho není k ní třeba zvláště osvědčovati právní zájem, jak jest tomu při žalobě určovací ve smyslu § 228 c. ř. s., poněvadž zájem ten předpokládá již § 37 ex. ř. sám (srovnej rozh. čís. 6486 sb. n. s.). Není proto třeba se obírati vývody rekursu, jimiž se jen doličuje, že žalobce vystupující jménem svého dlužníka podle § 308 ex. ř., nemá právní zájem na okamžitém určení nároku na pohledávku exekucí stiženou, poněvadž dlužníku dosud nehrozí nebezpečí. Otázka aktivní a pasivní legitimace jest rozřešena ustanovením § 37 ex. ř., a jest pro tento spor úplně bez významu, jak tato otázka bude rozřešena pří rozvrhu pohledávky složené podle § 307 ex. ř. na soudě. Nedovodil tedy stěžovatel, že právní názor napadeného usnesení je nesprávný, a nemohl proto rekurs míti úspěch.