Čís. 12941.
Cesty z nouze (zákon ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák.).
Pro otázku, zda pozemek, pro který má býti zřízena nezbytná cesta, má spojení cestou se sítí veřejných cest, jehož potřebuje k řádnému hospodaření neb užívání, je lhostejno, zda snad v kraji je obvyklé, že se přejezd po lukách dovoluje.
Není zapotřebí stanoviti určitou šíři cesty, na které má býti služebnost nezbytné cesty vykonávána, jde-li o výkon vozové služebnosti po soukromé cestě pro jízdu v určité šířce již upravené a nezbytná cesta záleží ve skutečnosti ve společném užívání soukromé cesty.
V řízení o zřízení nezbytné cesty nemá navrhovatel podle zákona o nezbytných cestách vůbec nárok na náhradu útrat za vyjádření na bezúspěšný dovolací rekurs odpůrce, nýbrž jen podle § 11 (5) zákona čís. 100/31 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 21. října 1933, R II 399/33.)
Soud prvé stolice vyhověl návrhu na propůjčení cesty z nouze. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl do volacímu rekursu odpůrců a zamítl návrh na přisouzení útrat dovolacího rekursu i za vyjádření navrhovatelů o něm. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Podle § 1 zákona ze dne 7. července 1896 čís. 140' ř. z. jest předpokladem zřízení nezbytné cesty pro nemovitost, že nemá spojení cestou se sítí veřejných cest, jehož potřebuje k řádnému hospodaření neb užívání. Že tomu tak v tomto případě, zjistil prvý soud při místním ohledání. Nesejde na tom, zda snad v kraji je obvyklé, že se přejezd po lukách dovoluje, neboť tato okolnost nezbavuje vlastníka nemovitosti, nemající spojení cestou se sítí veřejných cest, práva, by požadoval zřízení nezbytné cesty. Žadatelé nezavinili nedostatek spojení cestou ani patrnou svojí nedbalostí, ano podle § 19 (2) zákona přídělového bylo na pozemkovém úřadě, by zřídil i čestné služebnosti, a učinil vůbec vše, co vyžaduje řádné hospodaření v obvodu. Ani námitka dovolacího rekursu, že výhoda nezbytné cesty nevyváží daleko újmu, kterou utrpí stěžovatelé, není opodstatněna. Jest zjištěno, že pozemky, po kterých zřízena byla nezbytná cesta pro nemovitosti žadatelů, jsou zařízeny jako vozovky, tak že jízda po nich může působiti jen nejmenší újmu, kdežto pozemky žadatelů bude lze obhospodařovati a využiti. Prováděti nové místní ohledání se znalci, by se zjistilo, že stěžovatelé výkonem služebnosti jízdy budou trpěti velmi značnou škodu, nebylo zapotřebí, ano šetření takové bylo již provedeno při místním ohledání, a stěžovatelé byli přítomni a, ač se mohli dotazovati znalce, neučinili tak a nic proti posudku znalce nenamítali. Nebylo ani zapotřebí stanoviti určitou šíři cesty, na které služebnost má býti vykonávána, ano jde o výkon služebnosti vozové po soukromé cestě pro jízdu v šířce 6 m již upravené a nezbytná cesta záleží ve skutečnosti ve společném užívání soukromé cesty s jejími vlastníky a platí zákonná zásada, že má bytí vykonávána civiliter (§ 484 obč. zák.).
Útraty dovolacího rekursu nebyly stěžovatelům přisouzeny, poněvadž dovolací rekurs byl bezúspěšný, tedy neospravedlněným zakročením (§ 25 zákona ze dne 7. července 1896 čís. 140 ř. z.). Ani navrhovatelům nepřísluší nárok na náhradu útrat za vyjádření na dovolací rekurs, neboť v § 25 cit. zákona nárok ten opory nemá, poněvadž toto místo zákonné ustanovuje jen, kdy navrhovatelé musí zapraviti náklady řízení, avšak nestanoví, že by navrhovatel měl nárok na náhradu svých útrat proti odpůrcům. Nemá však opory ani v § 11 odst. (5) zák. čís. 100/31 sb. z. a n., neboť nejde o náklady, které způsobeny byly navrhovatelům zřejmě bezdůvodně nebo hrubým zaviněním odpůrců.