Čís. 12884.

Podle Čl. I, 1 úmluvy s Itálií o vykonatelnosti rozsudků ve věcech občanských a obchodních ze dne 6. dubna 1922 čís. 127 sb. z. a n. na rok 1926, nemá soud povolující exekuci na základě exekučního titulů vydaného v Itálii jen zkoumati, zda věc patřila skutečně na spornou cestu soudní a nikoliv snad před správní úřady, nýbrž musí zkoumati, zda věc směla býti zahájena u italského soudu podle pravidel o příslušnosti platných v tuzemsku.
(Rozh. ze dne 6. října 1933, R I 921/33.)
Soud prvé stolice povolil exekuci na základě rozsudku soudu v Tridentu. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Navržená exekuce neměla býti povolena, ježto nebyl splněn požadavek § 80 čís. 1 ex. ř. Vymáhající strana opřela příslušnost soudního dvora v Trentu o to, že smlouva měla býti splněna ve Vezzanu a že tudíž soud v Trentu byl příslušný jako soud splniště. Podle § 88 j. n. mohou býti žaloby tam uvedené podány u soudu toho místa, na kterém smlouva podle dohodnutí stran má býti splněna žalovaným; tato úmluva musí býti prokázána listinou. Vymáhající strana nepředložila takovouto listinu, ježto prý listinný důkaz byl již proveden ve sporu. Z rozsudků královského civil, a trest. dvora v Trentu ze dne 5. května 1931 a král. odvolacího soudu v Trentu ze dne 27. listopadu 1931 nevychází však najevo, že se strany — třeba ústně — dohodly o tom, že smlouva má býti splněna ve Vezzanu, a že o tom předložily listinný důkaz. Soudní dvůr v Trentu prohlásil se za příslušná, ježto usoudil z toho, že se žalovaný, nynější povinný, ve svém dopise z 30. srpna 1929 zavázal, že zašle žalobci žádané placení a konto a saldo, jakmile obdrží zboží, a že skutečně zaslal žalobci nejdříve 5000 a později 10000 lir, že stalo se Vezzano, kde žalovaný měl zaplatit! kupní cenu, splništěm. Avšak neprávem. Žalovaný, nynější povinný, měl již podle zákona povinnost, zaslat! kupní cenu na své risiko a útraty do sídla věřitelova, t. j. vymáhajícího věřitele a, i kdyby se byl k tomu skutečně zavázal, nebylo by tím nic změněno na splništi jinak smluveném nebo zákonném. Nezáleží na tom, kde trhová smlouva měla býti podle zákona splněna, které místo bylo tudíž zákonným splništěm, ježto takové splniště nezakládá ještě příslušnost soudu podle § 88 j. n. Že se strany dohodly o místěn kde smlouva měla býti splněna, a že o tom předložily listinu, z rozsudků nevychází najevo. Neosvědčila tudíž vymáhající strana, že soud v Trentu byl podle zdejších předpisů o příslušnosti soudů příslušným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle Čl. I, 1 úmluvy o vykonatelnosti rozsudků ve věcech občanských a obchodních ze dne 6. dubna 1922 čís. 127 sb. z. a n. na rok 1926, mají rozhodnutí v těchto věcech vydaná soudními úřady jednoho z obou smluvních států na území druhého účinek věci konečně rozsouzené, jestliže podle zákonných ustanovení platných ve státě, kde rozhodnutí bylo předloženo, soudní úřady státu, kde rozhodnutí bylo vydáno, byly příslušnými rozhodnout! ve věci sporné. Toto ustanovení nelze vykládali, jak to činí dovolací rekurent, tak, že by soud exekuci povolující měl jen zkoumali, zda věc patřila skutečně na spornou cestu soudní a nikoli snad před správní úřady, či zda byl pořad práva vyloučen. Plyne to jednak z toho, že smlouva o vykonatelnosti rozhodnutí má podle nadpisu i podle prvého odstavce čl. I na mysli občanské a obchodní věcí, v nichž zásadně rozhodují soudy, takže by byl předpis pod 1 cit. čl. při výkladu stěžovatelovu zbytečným, jednak z úvahy, že je to i otázka místní příslušnosti, která je tu mimořádně důležitá a v níž zajisté každý stát bude chránili oprávněné zájmy svých příslušníků, o něž při výkonu cizozemských titulů zpravidla běží. Nelze tedy uznali jinak, než že zmíněný čl. I, 1 vykládati jest ve smyslu, jaký plyne z předpisu § 80 čís. 1 ex. ř., že se totiž vyžaduje, aby rozsouzená věc směla býti zahájena u cizozemského soudu podle pravidel o příslušnosti platných v tuzemsku, kterýžto výklad neodporuje duchu smlouvy a hoví stejně zájmům obou stran. I u italských exekučních titulů musí býti tedy prokázáno, že věc mohla býti u soudu italského zahájena podle tuzemských předpisů o příslušnosti, a posoudí tuzemské soudy na základě předložených dokladů samostatně, bylo-li tomuto požadavku vyhověno. Za důvod příslušnosti podle tuzemského práva uváděl sám vymáhající věřitel v exekučním návrhu předpis § 88 prvý odstavec j. n. a dovozoval příslušnost z toho, že se povinná strana dopisem ze dne 30. srpna 1928 zavázala, že zašle vymáhající straně žádané placení, že pak nějaké částky vymáhající straně skutečně zaslala, z čehož prý procesní soud právem usoudil, že povinná strana má plniti v bydlišti věřitelově (Vezzano). Rekursní soud správně dovodil, že v onom dopise podle jeho obsahu, jak je uveden ve spisech, nelze spatřovali ani smlouvu o plništi ani písemný důkaz toho, že k takové smlouvě skutečně došlo, takže nebyly prokázány podmínky příslušnosti podle § 88, prvý odstavec j. n., kterého se vymáhající věřitel, dovolával. Sám procesní soud posuzoval věc jinak, než jak si vykládá vymáhající věřitel; ani on nepovažoval zmíněný dopis za dostatečný listinný průkaz úmluvy, nýbrž dovozoval z něho jen nepřímo a se zřetelem k povaze věci, že podle intence stran mělo býti placeno v Itálii. Nebyla-li však splněna podmínka příslušnosti podle § 88 prvý odstavec j. n. Je nerozhodne, bylo-li skutečně umluveno splniště, anebo jaké splniště plyne z předpisů zákonných, protože to o sobě by příslušnost italského soudu podle tuzemských předpisů opodstaniti nemohlo. Dovolával-li se vymáhající věřitel příslušnosti podle § 88, prvý odstavec j. n. ve svém exekučním návrhu, nebyly soudy povinny zkoumali, zda byl snad procesní soud příslušným podle některého jiného tuzemského předpisu, a nebyly povinny konati v této příčině šetření, jak míní stěžovatel. Nebylo také příčiny, aby bylo vyžadováno vysvětlení od procesního soudu, ano šlo o právní posouzení na základě tuzemských předpisů a cizozemský úřad o exekuci nezakročil (§ 82 druhý odstavec ex. ř.). Bylo naopak povinností vymáhajícího věřitele, by předložil potřebné listiny, k nimž náležel zmíněný již dopis.

Citace:

Čís. 12884. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 294-296.