Čís. 13037.
Přípustnost žaloby o bezúčinnost konečného usnesení ve sporu pro rušenou držbu, ježto v tomto sporu nynější žalovaný, tehdy žalobce, klamným ujištěním, že se k roku o žalobě nedostaví, dosáhl toho, že žalobce k roku nepřišel a byl odsouzen pro zmeškání.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1933, R II 448/33.)
Žalobu, by konečné usnesení v řízení pro rušenou držbu bylo prohlášeno za bezúčinné a by žalovaný byl uznán povinným to uznali, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Soud odvolací nesdílí právní názor prvého soudu, že žalobě nelze vyhověti proto, že nesměřuje k tomu, by byl prohlášen za bezúčinný rozsudek, nýbrž jen konečné usnesení. Jsou-li pravdivá tvrzení žalobní, žalovaný dosáhl lstí toho, že byla žalobci odňata možnost před soudem projednávati o žalobě z rušené, držby a že byl donucen vrátiti skříň do domu žalovaného a zaplatiti útraty sporu. Také držba je součástí majetku a proto konečným usnesením uložené vzdání se držby a placení útrat sporu jest škodou postihnuvší žalobce. Žalobce může žádati vrácení v předešlý stav a prohlášení konečného usnesení za bezúčinné, pakliže se skutečně žalovaný dopustil tvrzené lsti a lest ta jest v příčinné souvislosti se škodou, jest-li totiž lstí tou bylo způsobeno protiprávní odsouzení žalovaného konečným usnesením, což lze míti za prokázáno jen tehdy, lze-li míti za to, že by žalobce byl ve sporu pro rušenou držbu zvítězil, kdyby mu nebylo bývalo lstí žalovaného zabráněno před soudem projednávati. Z ustanovení civilního řádu soudního o žalobách z rušené držby nelze vyvozovati rozdíly, které by bránily tomu, by se žalobce nemohl domáhati navrácení v předešlý stav proti škodě lstí mu způsobené, ježto ustanoveními c. ř. s. nebyla dotčena ustanovení občanského zákona, o něž se žaloba opírá a jichž princip se uplatnil i v ustanoveních § 39 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Vývody rekursu nejsou s to, by zvrátily napadené usnesení. Nelze přisvědčiti rekurentu, že žaloba o bezúčinnost konečného usnesení ve sporu pro rušenou držbu, opírající se o to, že v onom sporu nynější žalovaný, tehdy žalobce, klamným ujištěním, že se k roku o žalobě nedostaví, dosáhl, že žalobce k roku nepřišel a byl odsouzen pro zmeškání, je nepřípustná, protože podle ustanovení § 460 c. ř. s. je navrácení k předešlému stavu ve sporu pro rušenou držbu vyloučeno a podanou žalobou se má docíliti tohoto nepřípustného navrácení k předešlému stavu. Nejde o navrácení k předešlému stavu podle §§ 144 a násl. c. ř. s., které § 460 c. ř. s. má na mysli, nýbrž jde o odčinění újmy, nynějšímu žalobci klamným prý jednáním žalovaného způsobené, a o zřízení dřívějšího stavu po rozumu § 1323 obč. zák. Toho se domáhati, není, jak správně dovodil odvolací soud, ustanovením § 460 c. ř. s. vyloučeno. Tvrzení rekurentovo, že konečným usnesením, o jehož zrušení je žalováno, žádná škoda se žalobci nestala, ježto konečným usnesením byl podle § 459 c. ř. s. jen prozatímně určen stav držby a vydáno toliko zatímní opatření k ochraně onoho stavu, nemá rovněž opodstatnění. Konečným usnesením bylo, byť i jen prozatím, zasáhnuto do právní oblasti nynějšího žalobce (§ 1293 obč. zák.), a to mimo jiné také tím, že mu byla uložena náhrada útrat. Nelze proto přisvědčiti rekurentovi, že bylo žalobu bez dalšího již z toho důvodu zamítnouti, že na straně žalobcově k žádné újmě konečným usnesením nedošlo. Odvolací soud, takto na věc nazíraje, nepochybil a napadené usnesení je opodstatněno.